Bílý oceán

„Až zatoužíte, v kteroukoli hodinu, ke mně – mám otevřené dveře. Nedbejte na to, že mám v okně tmu, co tváří se, že neotevře. Neptejte se mě, proč je u mě tma, zda spím či nespím. Tlučte na dveře! I když spí naděje, bdí starost má, a ta vám vždycky ráda otevře.“ HAMO SAHJAN, arménský básník (Noc tisící druhá, 1976) Dnes jsem si náhodně přečetla verše, pro mě neznámého, arménského básníka a jako bych téměř okamžitě viděla osobu, která tahle slova říká. Před očima se mi objevilo moře ... a jinak nic ... jen malý ostrov Barrøy ztracený uprostřed studeného nehostinného oceánu, skalní stěny a severní ledový vítr ... tma. Uprostřed té tmy jediný dům na ostrově a v něm Ingrid. To ona volá tahle slova ... to ona touží, aby někdo vstoupil ... to u ní spí naděje :-). Ona totiž pochopila, ... že není nikdo, na koho by se mohla spolehnout, ani na lidi, které zná celý život, jako by všichni ... byli z jiného ostrova. „Majáky vysílají na moře světlo a připomínají uspávající víření, nejasné a mihotavé obrazy a první strach, který Ingrid pocítila, a který vycházel z ní samé, její osobní jed, který se podařilo skrývat – až do téhle chvíle, kdy leží na zádech v posteli rodičů v Jižním sále, tvář v dlaních ...“ Barrøy je totiž „ostrov mlčení, kde dospělí dětem nevysvětlují, co mají dělat, jen ukazují a děti napodobují ... jeho obyvatelé jsou lidé mála slov a velké moudrosti v rukou a nohou“ ... a tak, když se zeptáte, proč se něco musí udělat, na otázku nedostanete žádnou odpověď, prostě se to udělat musí.“ Máte v rukou krásný příběh ... o lidech z pobřeží a ostrovů v chladném moři ... o lidech, ke kterým „Bůh nepociťuje takovou náklonnost, jako k lidem ve vnitrozemí a ve městech; na celá dlouhá období na ně úplně zapomene ... a oni zapomenou na něj.“ Ani Ingrid nevolá děkovná slova ... přesto v sobě má poznání ... že jestli vůbec něco má smysl, pak je to jako blesk ... naděje z čistého nebe :-).

Návrat na ostrov Barroy, tentokrát především s Ingrid, která na konci války zůstala na ostrově úplně sama. Možná ne tak úplně sama, přesto nesmírně osamělá, přesto tak odvážná, odhodlaná a nezlomná. Jacobsen si mne opět zcela podmanil svým drsným strohým stylem psaní, kdy v jedné větě dokáže obsáhnout celý lidský život a v jednom odstavci celý svět. Stylem, který mi i přes svou nesentimentálnost a úspornost dokáže vehnat slzy do očí i rozdrásat srdce. Styl, který je jako krystalky ledu, jenž na kůži současně mrazí i pálí. Jsem si jistá, že se na Ostrov i k Bílému oceánu nejednou znovu a ráda vrátím.