Všechno špatné, co autorka zažila, mě mrzí, všechno dobré, co dokázala, jí přeji. To první dokázala zúročit, v tom druhém jí lidsky fandím. Nic to ale nemění na mém pohledu na literaturu: kniha vydaná oficiálním nakladatelstvím by měla mít literární tvar, i když se maskuje názvem „Zápisník“. Není to ani tak výtka autorce. Možná by citlivé vedení při sestavování knihy pomohlo nejen odstranit chyby bijící do očí (překrývající se části), ale posloužilo by i autorce, aby ze všeho nevyšla jako nezralá bytost – a paradoxně nemám na mysli její alkoholickou éru, ale pasáže ze závěru knihy (tedy z doby abstinence) týkající se jejího až pubertálního vztahu k manželovi (nechci ho, chci ho). Ale celkově samozřejmě: při tomhle běhu na dlouhou trať držím pěsti.

Po knize jsem sáhla že tří důvodů : rozhovor Míši v médiích, Magnesia Litera a Čtenářská výzva. Myslím, že smyslem knihy nebylo získávání literárních cen, ale spíše upřímná zpověď člověka o životě se závislostí, jak snadno do ní lze spadnout, jaký je život s ní vč.vlivu na členy rodiny a jak těžký boj je se jí zbavit. Míša má můj obdiv za svoji otevřenost, odkrytí se veřejnosti, odvahu... věřím, že tato kniha splní to, co si Míša přála. Klobouk dolů