Zápisník abstinentky

Jelikož první Zápisník mě velice zaujal líčením Míšina pádu do závislosti, po pokračování jsem rád sáhl, o to víc se zjištěním, že v něm budou i příběhy dalších lidí co si závislostí na alkoholu prošli. Kniha se opět čte sama, nenudí. Míša rozvíjí své úvahy, s odstupem reflektuje některé své prožitky. Popisy toho co pro ni abstinence znamená, jak na ni reaguje okolí, a jak ona sama řeší situace, kdy by mohla alkoholu znovu propadnout jsou velmi zajímavé, a myslím, že i poučné. Poučné je to i pro osoby, co se závislostí nikdy nesetkali, a myslí si, že celé řešení závislosti je v prosté silné vůli odmítnout. Bohužel je problém mnohem složitější, a samotná vůle s tím často tolik nesvede. Tentokrát musím ale i něco vytknout. Je to sice můj subjektivní dojem, ale myslím, že přetisknuté příběhy dalších lidí příliš nezapadly do konceptu, v kterém byla síla první knihy. Na ní jsem oceňoval především to, že je vlastně příběhem "obyčejné alkoholičky", žádný extrém. Nebyl to příběh typu "Katka - jako malá jsem propadla závislosti na alkoholu, postupně přidala drogy, prášky, propadla se na dno, žila na ulici, začala šlapat chodník a střídala léčebnu za léčebnou". Absolutně to nemíním zlehčovat. Ale tyhle příběhy jsou obyčejnému člověku často velice vzdálené, a najít v nich poučení pro sebe či okolí je hrozně těžké. Pokud máte třeba v okolí alkoholika hladinkáře, který se dlouhodobě ustálil na svých 6-10 pivech denně, případně jiné typy ustálených případů, co se (alespoň zdánlivě) už dál nepropadají, tak příklad člověka co se vcelku rychle propadne i do drog a a na dno společnosti příliš inspirace neposkytuje, jelikož je až příliš cizí a odlišný. V tom byla síla Míšina příběhu. Popis mládí a prvního pití, hádky s rodinou, objektivní i subjektivní důvody pití, zvyšování dávek, první vážné důsledky... Tohle si může představit spousta lidí, najít v tom sebe, blízkého, někoho z okolí, a na základě toho se může leckomu rozsvítit výstražné světýlko "pozor, nepřipomíná ti to něco/někoho?" Holka co vyzkoušela všechny známé drogy a šestkrát se léčila vám moc nepomůže k případu vaší tety, co žije vcelku normálně, jen s tím, že každý večer vypije litr vína. Chápu, že tohle je subjektivní, ale já bych se radši snažil zachránit tyhle statisíce až miliony případů co balancují na hraně, než pořád dokola opakovat kam až se můžete teoreticky propadnout, když budete mít fakt smůlu. Za sebe bych tedy doporučil se soustředit víc na případy "od mládí pil dost, myslel, že se moc neděje a je to normální, chlastal první ligu, pak se něco odehrálo a začalo mu to docházet, zjistil, že to fakt není v pořádku, a rozhodl se něco udělat", či podobné typy alkoholiků, jako byl Míši táta. Myslím, že by to inspirovalo (a v důsledku i zachránilo) mnohem víc lidí.

Nejednou jsem si při čtení této knížky i prvního dílu vzpomněla na jednu kamarádku ze školy a taky na jednu kolegyni z práce. Myslím, že problém s pitím má v dnešní době mnohem více žen, než tušíme. Některé z nich se sice tváří, že to mají pod kontrolou, ale pokud člověk a tím spíš žena večer co večer otevírá láhev vína nebo dokonce něčeho tvrdšího, aby zapomněla na své problémy, v pořádku to určitě není. Autorka Míša tvrdí, že díky pití zapomínala na své úzkosti, které ale máme všichni a já jsem vděčná, že jediné moje závislosti jsou kafe, sladkosti, internet, knížky a mí blízcí. Každý máme v životě nějaký problém a vždy je třeba hledat řešení, pitím nic nevyřešíme. Chápu, že závislost je vážný problém a vlastně nemoc a ten, kdo s tím má problém, to asi ani moc sám zvládnout nedokáže, ale na druhou stranu myslím, že každý kdo začne je za to zodpovědný sám i když velkou roli hraje určitě genetika, ale příjde mi nefér obviňovat ze závislosti své okolí. Jinak se mi druhý díl líbil více než ten první, bylo v něm spousta zajímavých příběhů a Míši se moc povedla kapitola o tom, jak to má v životě nastavené teď. Fandím jí i v osvětě, kterou se snaží dělat a taky jejímu centru Alkos, ráda budu její cestu nadále sledovat a těším se, co přínosného nám ještě předá. Na jejím příběhu se ukazuje, že všechno zlé je pro něco dobré a neměli bychom se vzdávat ani když někdy je ta cesta ke štěstí dlouhá, náročná a stojí nás nejedno zklamání, věřím, že každý to může zvládnout, důležité je se ze situace poučit a vzít si z ní to dobré, co nám má dát.

Kniha se mi moc líbila, přečetla jsem téměř jedním dechem. Prvně autorka vysvětluje pojmy, které se týkají problematiky alkoholismu. V knize je také několik příběhu jiných abstinujících alkoholiků. Autorka se také vrací k úryvkům z první knihy a vyjadřuje pohled na věc z odstupem času. Čekala jsem, že kniha se bude více týkat autorky a její abstinence, ale i přesto se mi kniha moc líbila.

Jelikož první Zápisník mě velice zaujal líčením Míšina pádu do závislosti, po pokračování jsem rád sáhl, o to víc se zjištěním, že v něm budou i příběhy dalších lidí co si závislostí na alkoholu prošli. Kniha se opět čte sama, nenudí. Míša rozvíjí své úvahy, s odstupem reflektuje některé své prožitky. Popisy toho co pro ni abstinence znamená, jak na ni reaguje okolí, a jak ona sama řeší situace, kdy by mohla alkoholu znovu propadnout jsou velmi zajímavé, a myslím, že i poučné. Poučné je to i pro osoby, co se závislostí nikdy nesetkali, a myslí si, že celé řešení závislosti je v prosté silné vůli odmítnout. Bohužel je problém mnohem složitější, a samotná vůle s tím často tolik nesvede. Tentokrát musím ale i něco vytknout. Je to sice můj subjektivní dojem, ale myslím, že přetisknuté příběhy dalších lidí příliš nezapadly do konceptu, v kterém byla síla první knihy. Na ní jsem oceňoval především to, že je vlastně příběhem "obyčejné alkoholičky", žádný extrém. Nebyl to příběh typu "Katka - jako malá jsem propadla závislosti na alkoholu, postupně přidala drogy, prášky, propadla se na dno, žila na ulici, začala šlapat chodník a střídala léčebnu za léčebnou". Absolutně to nemíním zlehčovat. Ale tyhle příběhy jsou obyčejnému člověku často velice vzdálené, a najít v nich poučení pro sebe či okolí je hrozně těžké. Pokud máte třeba v okolí alkoholika hladinkáře, který se dlouhodobě ustálil na svých 6-10 pivech denně, případně jiné typy ustálených případů, co se (alespoň zdánlivě) už dál nepropadají, tak příklad člověka co se vcelku rychle propadne i do drog a a na dno společnosti příliš inspirace neposkytuje, jelikož je až příliš cizí a odlišný. V tom byla síla Míšina příběhu. Popis mládí a prvního pití, hádky s rodinou, objektivní i subjektivní důvody pití, zvyšování dávek, první vážné důsledky... Tohle si může představit spousta lidí, najít v tom sebe, blízkého, někoho z okolí, a na základě toho se může leckomu rozsvítit výstražné světýlko "pozor, nepřipomíná ti to něco/někoho?" Holka co vyzkoušela všechny známé drogy a šestkrát se léčila vám moc nepomůže k případu vaší tety, co žije vcelku normálně, jen s tím, že každý večer vypije litr vína. Chápu, že tohle je subjektivní, ale já bych se radši snažil zachránit tyhle statisíce až miliony případů co balancují na hraně, než pořád dokola opakovat kam až se můžete teoreticky propadnout, když budete mít fakt smůlu. Za sebe bych tedy doporučil se soustředit víc na případy "od mládí pil dost, myslel, že se moc neděje a je to normální, chlastal první ligu, pak se něco odehrálo a začalo mu to docházet, zjistil, že to fakt není v pořádku, a rozhodl se něco udělat", či podobné typy alkoholiků, jako byl Míši táta. Myslím, že by to inspirovalo (a v důsledku i zachránilo) mnohem víc lidí.