Záhir

Coelhovy knížky můžu jen jednou za čas, ale pak si je užívám, i když mi přinášejí dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu naprostý klid, vše tak nějak plyne, nabízí se spousta podnětů k zamyšlení nad životem celkově i svým. Není to světoborná filozofie, ale on si na ni ani nehraje, prostě čtenářům předestírá náznak toho, co se mu (nebo jeho polofiktivním postavám) honí v hlavě a jak se snaží s tím životem popasovat co možná nejsprávněji vůči sobě i vůči ostatním, i když je to vážně těžké vybalancovat a někdy prostě nemožné. Na druhou stranu mi přinášejí poměrně depresivní nálady, protože jeho příběhy mě pokaždé lákají to tady zabalit a vydat se na nějakou hodně hodně dlouhou cestu, ale to bohužel ze všelijakých důvodů nepůjde. Tak si teď budu chvíli prohlížet na internetu fotky z poutí (ta Hedvábná stezka vypadá fakt dobře ...).

Tak to nebylo nic než nuda