Vltavice

Další skvělá kniha od Jana Štiftera, ten jeho styl psaní je tak jiný. Kdo na něj není zvyklý, může se trochu občas ztrácet, ale když do něj proniknete, pochopíte vyjímečnost jeho knih. U této jsem i slzu ukápla

Novinku Jana Štiftera jsem si nenechala ujít, tématem mě velmi zaujala. Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, že je Lipno uměle vytvořené a ještě navíc, že je tam zatopená vesnice. Zvědavost tedy byla veliká. To, jak autor píše mě neskutečně baví, je to takové pohlazení po duši. Navíc si vybral více než zajímavé téma. Retrospektivní příběh Dora a Emy by mohl být i zajímavý, jen mi žádná z postav nepřirostla k srdci a Ema mi byla vyloženě nesympatická. Sebestředná žena, která by nejraději všem diktovala, jak mají žít. Protože jen její způsob je ten správný. Dor je chlapec, který ve své době neměl šanci přežít. Nepochopený, utrápený. Ani on se mi však nedostal pod kůži. Postavy jsou takové ploché, proplují kolem vás, stejně jako ryby v Lipně. Osudy lidí z Dolní Vltavice jsou v příběhu naznačené, ale kromě pár detailů se vlastně nic nedozvíme. Ema žije v současnosti a historii Vltavice se zajímá kvůli vyprávění jedné staré pamětnice a kvůli jednomu tajemství, o kterém se žena zmíní. Já s knížkou neměla problém, přečetla jsem ji poměrně rychle, nicméně sejde z očí a sejde z mysli, bohužel :( Přitom Jan Štifter je dobrý vypravěč, u další jeho knihy opět nebudu váhat a přečtu si ji. Škoda Vltavice a škoda Vltavice. Vesnice, která se ztratila v minulosti a knihy, která se pokusila minulost vytáhnout z hlubin Lipna, ale za mě se to příliš nepovedlo.