Víťaz je sám

Mnohokrát mě v průběhu knihy napadlo, jestli sám autor nepropadl tomu, co nejvíce kritizuje - marnivosti. V pasáži, kdy by si "Celebrita ráda v klidu sedla a přečetla dobrý román" mně šlo na mysl opravdu jen to, za jak dobrou knihu vlastně Paulo považuje tu svou. Ta totiž obsahuje takové množství velkých i rádoby velkých myšlenek, že knihu úplně degradují do něčeho neskutečněho malého a prvoplánového... Na té druhé straně musím připustit, že se tu našla řada pěkných citátů, které jsem si poznamenal. Každopádně je mi více než jasné, že po Coelhovi v knihovně hned tak znovu nesáhnu...

Myšlenka dobrá, jako vždy, pokud se jedná o knihy Paula Coelha. Ale to zpracování!! Mezi Vítězem a Veronikou je propastný rozdíl v podání myšlenky. Co se délky týče, tak na 170 stránkách Veroniky je vyjádřena nepoměrně lépa a poutavěji, než v této knize,u které, jako jsem ji četl déle a déle, jsem měl pocit, že ji napsal úplně někdo jiný. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že Igor, ačkoliv to má být vlastně pozitovní hrdina, který jediný prozřel a došel k názoru, že pokus o znovuzískání jeho rozmazlené, životem v přepychu zkažené exmanželky je blbost, ji vlastně do tohoto přimknutí se k materialismu a vztahu s Arabem musel svým chováním dohnat. Vyústění děje v to, že Igor je vlastně vítěz mi připadlo, jako velice sporné a od autora knihy, jejíž název jsem již zmínil, bych rzohodně očekával mnohem více.