Rudý Zeman

Vážím si autorovy zarputilosti, s kterou hledá zdroje i souvislosti. Obdivuji jeho styl psaní, kterým se snaží postihnout vše důležité, hledat příčiny i následky. Navíc je vše předloženo čtenáři natolik srozumitelně a jasně, že lze stěží pochybovat. V této knize autor píše o tom, co si čtenář velmi dobře vybaví, neboť se to přihodilo v době velmi nedávné. Prostě fakta a velmi dobře odzdrojovaná. Jinou otázkou je ovšem to, že mě při čtení jímala zlost a dost často jsem se za svého prezidenta musel hodně a hodně stydět.

Už to říkal Sókratés před mnoha staletími. Do čela států se v drtivé většině dostávají úplně jiní lidé než ti, kteří by společnost vedli dobrým směrem a oplývali vyšší morálkou. Realisticky nepředpokládal, že v jeho době to skončí, předvídal dlouhé pokračování do budoucna. A měl pravdu. Kniha se čte jako živá detektivka, která se neustále vyvíjí a my jsme její součástí. Zatím nikdo neví pointu. Že Zeman a jeho kamarádi nejsou žádní výlupci ctností, bylo jasné i předtím. Autor nám to ale předkládá naservírované na stříbrném podnose tak jasně, až z toho mrazí. Hodí na zem červené klubko a po sledování rudé nitky (v tomto případě doslova) se dostaneme do labyrintu strašidel. Narazíme na černé duše mezi sponzory, kteří netuší o své štědrosti, vidíme tajné lití "olova", oživlé zombie z STB mezi námi, Mrázka na Úřadu vlády, "vodníka", co tahá za provázky svých figurek, dokud ho nesežere "krakatice" a spoustu dalších příšer. Dvě věci mně z těch děsivých připadaly nejhorší. První je tvrzení Johna McCaina, že Rusové kromě jiného ovlivnili volby v ČR. A vzápětí je to doložené konkrétními fakty. Druhá je událost s vyrovnáním dluhu po bývalé SSSR, kdy si vlivní mafiáni a politici rozdělili stovky milionů dolarů, které měly jít do státního rozpočtu. O tomto přerozdělení nejen naši investigativci nepochybují, kromě J. Kmenty i třeba Sabina Slonková. Byli mezi nimi podle dostupných údajů s velkou pravděpodobností právě nejbližší Zemanovi kamarádi... No, je asi třeba to všechno brát s nadhledem a doufat, že se Sókratés ve své prognóze třeba spletl:)

Je zcela nevhodné číst Čapkovy Hovory s TGM a současně tuto knihu. Zajímalo by mě, jak by Masaryk hodnotil prvních sto let svého díla… Vtip a inteligence Miloše Zemana mi přestaly imponovat hned z kraje 90. let 20. století poté, kdy z nich vyprchala aura novosti nové doby. Čím dál tím více byly o povýšenosti, agresivní demagogii a lidovostí maskovaném hulvátství, které vedla především snaha o převálcovaní soupeře (obvykle) za každou cenu. Když jsem si pak po čase vedle sebe položil některá vyjádření našeho současného prezidenta z období okolo roku 1990 a porovnal je s obdobím okolo roku 1995 nebo pozdějšími, tak mě jeho nesčetný názorový veletoč definitivně od něj odstředil. Nicméně moje zařazení této knihy v čtenářské výzvě do kategorie „Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou“ není nějakou lacinou či poťouchlou snahou odplivnout si z pražské kavárny směrem k Pražskému hradu, ale realita, která se skrývá pod klinickými pojmy „narcismus“, „disociální chování“ a „alkoholismus“. A rozhodně nejsem nijak šťastný či shovívavě povýšený, že toto píši o současné hlavě naší republiky… Celkový dojem z této knihy je pro mne smutný. Vysoké hodnocení by si Jaroslav Kmenta zasloužil již za chronologické seřazení výroků našeho hradního pána a jejich vývoj v čase. Nezpochybňuji Zemanův mandát, protože byl bezpochyby zvolen v demokratické volbě a o 150 tisíc voličů více si ho přálo na hradě mít. Každý máme právo na svůj názor, ale nezapomínejme: Ze špatného nikdy nic dobrého nevzejde.