Druhá kniha americké spisovatelky Marthy Wellsové je podobně útlá, jako ta předchozí, přičemž věčně sebeironizující android je bezesporu stále jejím největším trumfem. Naneštěstí autorka nepatří mezi právě ty tvůrce, kteří by si i s málem dokázali snadno poradit. Tentokrát jí totiž poměrně dlouho trvá, než připraví figury na šachovnici, a když přijde ke slovu samotná hra, rozštěpí se osnova na dvě dějové linie. U sto šedesáti stran? Krajně zbytečné. Postavou navíc je pak zde ART, umělá inteligence vesmírné lodi, která je jako společník jistě zábavná, ale taky působí jako očividná berlička pro řešení jinak neřešitelných situací. Ale pořád mě to baví, možná právě díky krátkému rozsahu, který prostě nedává prostor pro nějakou nudu. Hrdinovy postřehy jsou stále trefné, ironické a veskrze lidské, což je o to vtipnější, že jde o uměle vytvořeného tvora. Komplikovaností ovšem tahle série neoplývá. Pohříchu i jednoduchost se musí správě uhrát, aby nebyla zaměňována za obyčejnou tvůrčí lenost.

Druhý díl ze série Z deníků Robokata. Řekl bych, že tento díl si drží úroveň prvního dílu. Kapitoly jsou krátké, kniha se četla dobře. Knihu hodnotím na 4*. Citáty z knihy, které mne oslovily: … strach je jen uměle navozený pocit způsobený něčím z venčí. Dá se proti němu bojovat tak, že uděláš přesně to, čeho se bojíš.