Pod skleněným zvonem

Když jsem The Bell Jar dočetla, zůstalo ve mně prázdno. Velké prázdno cítím i teď, když píšu tuto polovičatou recenzi. Plathina próza je nádherně sevřená a obrazná – některé věty se vám vtisknou pod kůži: “Every so often a beam of light appeared out of thin air, traversed the wall like a ghostly, exploratory finger, and slid off into nothing again.” Závěr sice nese náznak naděje na lepší dny, ale někteří z nás vědí, jak těžké je z toho opravdu uniknout. Člověk se znovu ocitá na stejném místě, dusí se ve vlastním zkyslém vzduchu. Možná právě s tím se pojí i mé velké prázdno. Také si říkám, jestli mému čtení neuškodilo, že kniha nebyla v mojí mateřštině. Určitě si ji později přečtu znovu, protože mám pocit, že člověk je se svou rodnou řečí více svázaný a více cítí – a možná by na mě měla úplně jiný účinek. Na závěr chci říct, že mi nepřijde fér redukovat román na problematické rysy postavy a používat je jako jediné měřítko díla. The Bell Jar je pro mě spíš svědectvím o tom, jaké to je, když duše těžkne a svět se zužuje do skleněné kopule. “I wanted to do everything once and for all and be through with it.”

Je mi smutno. Přestože mě někdy Esther štvala, tak jsem s ní soucítila a její myšlenky splývaly místy s mými. Kniha se v dnešní době stává ještě více aktuální skrz její popis paralýzy ve světe, kde máme skoro absolutní volnost být kýmkoliv a kdekoliv, což vede k zahlcení a nakonec k nemožnosti se rozhodnout a vůbec hnout se z místa. Fig tree analogy je teď můj roman empire. Plath knize nedává šťastný ale ani smutný konec, protože takový život prostě není. Esther dále bude žít s glass jar nad hlavou a bude vyčkávat na ty krátké momenty úlevy, kdy se nadzvedne a bude se moci nadechnout. Pokud můžete, doporučuji přečíst v anglickém originále.