Po přečtení knihy jsem byl na rozpacích. Verše působí kultivovaně, ale je v nich ukryta roztříštěnost a možná i náznaky šílenství. Autorka mi připadala nevyrovnaná a celkově tak působí i její sbírka. V doslovu Jan Zábrana vysvětluje, jak obtížný byl překlad. Podotknu, že stejně náročné bylo vnímání jejích básní. Ale po seznámení se s životem autorky již více chápu. Přesto jsem rád, že česká básnická kultura tvoří jiný rozměr, protože pokud tohle je nejoblíbenější americká autorka minulého století, pak můj obdiv k našim básníkům stoupl o 100%. Pro objektivnost musím uvést, že několik básní má v sobě potenciál. TÁTO, VISELEC, JITŘNÍ PÍSEŇ. V nich je lidskost skloubena s poetičností ducha. A pro dokreslení... Sbírka je sestavena jejím bývalým manželem dva roky po její sebevražedné smrti. Věnována jejím dětem, z nichž jedno ukončilo svůj život rovněž sebevraždou... I z těchto konstatování si můžete udělat obrázek o básních samotných...

Ostré, drsné,temné, dechberoucí. Umírat je umění,jako všechno ostatní. V tom já se vyznám přímo skvěle To já umím tak,že to pálí,že je to jak peklo vřelé. To já umím,že to cítím v celém těle.