Knížka o postelích a dvě pohádky navrch

Když jsem zjistila, že Sylvia Plath psala i pohádky, byla jsem zaskočená. Miluju ten pocit, když mě překvapí autor, u kterého si naivně myslím, že už jsem mu porozuměla (tady bych ráda dodala, že jsem od Plathové četla jen "Ariel"). Přistupovala jsem k téhle knížce s očekáváním, že mi ukáže úplně jinou autorčinu stránku. A svým způsobem ukázala, ale... taky ne. Obzvlášť z druhé pohádky jsem Plathovou bytostně cítila, i když formou nebyla nejpřitažlivější, celou dobu jsem z ní pociťovala jakousi "jinost" a snaha smíření se s ní, přišlo mi, jako by ji Plathová psala pro sebe. Jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že je v pořádku vyčnívat z davu. A i když je to pohádka celkově pozitivní, zaplavil mě při její, čtení nečekaný smutek. To je ale samozřejmě jen můj osobní dojem. Souhlasím s tím, že Knížka o postelích je jakýsi poetický úlet (jak napsala petrarka72), docela by mě zajímalo, jak vypadá originál, protože forma a rytmus veršovánky jsou dost podivné a celkem by mě zajímalo, nakolik je to věc překladu a nakolik originálu, nicméně záležitost je to pořád vtipná a milá. Poslední pohádka je pak nejklasičtější a v tomto smyslu asi i nejlíbivější. Alespoň mě se tedy líbila moc. Knížku navíc Argo moc pěkně graficky zpracovalo, látková vazba k postelovému tématu neskutečně sedí a knížka je plná ilustrací. Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale péče nakladatelství mé hodnocení přikloňuje k 5.

Velmi příjemné jednohubky. Knížku o postelích nutno vnímat jako poetický úlet, ne jako básnický skvost, ale Oblek, kterému nic nevadilo a Kuchyň paní Třešinkové nemají chybu. Dočetla jsem před půlhodinou - a ještě pořád se usmívám... ☺️