Píseň mrtvých

Píseň mrtvých navazuje přesně tam, kde Trnitá kletba skončila. Hlavní hrdinové pokračují v hledání částí klíčů a Flořiny ztracené knihovny.. a čas neúprosně běží. S Épinem se vydáme do Aztlánské říše, kde se seznámíme s jejich božstvem, jazykem a zvyky. Autorka si s vykreslením kultury Aztéků dala opravdu hodně práce a na konci knihy si o nich můžete přečíst podrobnější informace. Do příběhu je to hezky zakomponované, ale Aztékové mi nejsou blízcí a část knihy mi chvilkami připadala spíš naučná. Vyskytuje se zde mnoho výrazů v jejich jazyce a všechna ta dlouhá jména se mi nedařila zapamatovat, takže jsem se těšila, až se Épin vrátí zpátky do Flosu. Tam na něj už netrpělivě čeká Elin, kterou nadále neopouští "štěstí" dostávat se do zapeklitých situací. Obdivovala jsem její statečnost, odhodlání i znalosti. Ohromilo mě, jak se bez váhání rozhodla předstírat něco, o čem neměla ani páru. Já bych na jejím místě do toho nešla. :D Bavila mě pomalá romantická linka, u které si říkám, že už by konečně mohlo něco být! Ale ono je to tak strašně hezký, že by byla škoda někam spěchat.. ale věřím, že až pokročí, autorka zvládne jí tu jemnost ponechat. Pro milovníky aztécké kultury bude tahle knížka radost číst. Já jsem však takový příval informací nečekala a po několika kapitolách mi to přišlo už zdlouhavé. Když se však Épin a Elin vrátili ke společnému pátrání, vypluly na povrch další intriky, objevily se nové hrozby a došlo i na nějaké souboje, byla jsem opět ve svém živlu. V tu chvíli mi stránky začaly rychle utíkat a najednou přišel opět dechberoucí konec. Autorka má nezpochybnitelně talent, do svého psaní dává spoustu lásky a já jsem zvědavá, jak to celé dopadne.

Od přečtení prvního dílu uteklo už hodně vody, takže jsou moje vzpomínky možná trošku zkreslené, protože si pamatuji, že jsem Trnité kletbě naprosto propadla. Tím pádem mě druhý díl mírně zklamal kvůli vysokému očekávání. Prvních zhruba 70 stran knihy jsem zhltla skoro na jeden zátah, a to i přes fakt, že jsem musela hodně dolovat v paměti jednotlivé detaily o postavách. Bohužel pak přišel obrovský pád v čtivosti. Hlavní hrdina nás vzal do své domoviny, na kterou jsem se těšila, a ve výsledku se tato část pro mě stala tou nejnudnější v celé knize. Že má kniha krkolomná jména jsem brala jako fakt, problém nastává s tím, že každá osoba má minimálně jednu zkrácenou verzi a tím se dost nabalí počet jmen k zapamatování. Popravdě jsem všechny názvy přeskakovala a modlila se, ať se v tom úplně nezamotám a pochopím tak nějak z kontextu, o kom (o čem) je řeč. V druhé čtvrtině knihy také dost pokleslo tempo příběhu. Ten se smrsknul jen na výčet aztéckých svátků, legend a příběhů, které v podstatě neměly moc význam pro samotné pátrání po klíči. A pokud ano, zkrácenou verzi jsme dostali v knize později znova. A ta za mě byla naprosto dostačující. Naštěstí poslední třetina knihy už zase jela ve vysokém tempu. Do hry vstupují další hráči a ukazuje se, že sázky jsou opravdu vysoké. Do toho pomalu vystrkují růžky city a hlavní hrdinové musí najednou počítat nejen s hlavou, ale i se srdcem. Jsem zvědavá, co přinese třetí díl. A modlím se za trošku kratší verze historických příběhů daných zemí.