Othello

Pomstychtiva tragédie vypráví o lidské závisti a zákeřné manipulaci, která postupně zlomí žárlivého Othella a rovněž jde o jedno z prvních děl, které varuje před mísením ras. Kvalitní příběh je servírován v pětistopem jambickem veršování a je znám svým kontrastem mezi vznešenou mluvou šlechty a nižší vrstvou.

Tuto slavnou Shakespearovu tragédii jsem už několikrát viděla na jevišti, ale v knižní podobě jsem si přečetla jsem ji teprve nedávno. A rovnou ve dvou překladech – Antonína Přidala a Jiřího Joska. Oba jsou velmi čtivé, a přestože se v konkrétních formulacích výrazně liší, celkové vyznění přitom zůstává stejné. Je opravdu radost mít možnost porovnávat různá překladatelská řešení a určitě časem sáhnu i po dalších verzích. Překvapilo mě, jak málo hra zestárla. Nejen svými tématy, ale i jazykem a způsobem, jakým postavy vyjadřují své emoce, působí stále živě a aktuálně. Poněkud mě zaskočily i místy dost peprné, až vulgární výrazy. Především mě ale zaujalo, jak snadno se i po několika staletích dokáže dnešní čtenář do textu ponořit, aniž by měl pocit, že čte něco archaického a vzdáleného. A pokud byste snad s četbou váhali, doporučuji filmovou adaptaci Orsona Wellese. Přestože vznikla už na počátku 50. let, dodnes působí neobyčejně moderně. Welles se nespokojil s pouhým přenesením divadelní hry před kameru, ale vytvořil svébytné filmové dílo, které vypráví především obrazem a naplno využívá možnosti filmového jazyka.