Othello

„Já proklatec! Bič na mě, slyšíš, ďáble, a žeň mě, žeň, od nebeského zjevu! Zmítej mnou ve vichru, v síře mne škvař, v ohnivých peřejích mne vykoupej! Desdemono, má Desdemono! Mrtvá!“ Z ikonických nekomediálních Shakespeareových her mě Othello oslovuje asi nejméně. Znovu jsem si to teď ověřil při rozhlasovém poslechu, a znovu jsem musel konstatovat, že vlastně nevím proč. Vždyť téma manipulace je nadčasové (a proto i dnes velmi velmi aktuální – nějaká varianta na Othella, ve které by Jago působil skrze fake news a řetězové maily by při šikovné adaptaci mohla mít silnou emoční hodnotu) a prezentace mluveného projevu jako nástroje, který dokáže léčit a pozvedat, stejně jako zotročovat – to mě zajímalo vždy. Ale i když jsem se nad mouřenínem nedojímal tolik, jako nad obelstěným Macbethem nebo Learem, a i když mě okouzlení nad mocí vlastního bezskrupulózního čistého zla nefascinovalo jako třeba u Richarda III., tak vysoký standard si Shakespeare drží i tady. Bez debat. Byl to prostě génius! „S polibkem na rtech zemřela jsi ty, s polibkem smrti jdu ti v ústrety.“

Pomstychtiva tragédie vypráví o lidské závisti a zákeřné manipulaci, která postupně zlomí žárlivého Othella a rovněž jde o jedno z prvních děl, které varuje před mísením ras. Kvalitní příběh je servírován v pětistopem jambickem veršování a je znám svým kontrastem mezi vznešenou mluvou šlechty a nižší vrstvou.