Oceľové jaskyne

„Na Vnějších Světech neznají nemoc v pozemském významu a strach z neznámého je vždycky chorobný.“ Možná si někdo pamatuje na povídku Důkaz, která vyšla i ve svazku Já, Robot. Jeden politik je tam konfrontován a obviňován tím, že je robot. Dlouhodobý plán Isaaca Asimova nazvaný Nadace s podobným robotem v hlavní roli mě skoro ubezpečuje, že R. Daneel Olivaw je tímto robotem, touto spojnicí mezi Asimovovo příběhy. Rozhodně to nikde není vyvráceno a robotovo jméno je zmíněno i v několika knihách o Nadaci. Sám Isaac Asimov za svého života napsal přes 400 !!! knih. A ve spoustě R. Daneel figuruje. Citát: S prací robotů k vyšší produktivitě. Když jsem četl Ocelové jeskyně poprvé, což bylo někdy v roce 1995, bral jsem to za geniální dílo. Asi po deseti letech jsem příběh četl znovu a musím přiznat, už to nebylo tak fascinující, ale geniální stále. Teď, třetí pokus, s velkým odstupem od napsání tohoto příběhu jsem zase o něco jinde. Geniální to je už jen na půl, protože jsem si všiml, že Asimov sice dokáže myslet tisíce let dopředu, ale jen, co se týče jiných světů a hlavně robotů. Ostatní věci se tak nějak neposouvají. Malá ochutnávka: Zvedl se, otočil a přistoupil ke stěně za svým stolem. Stiskl nenápadný vypínač a část stěny se stala průhlednou. Baley zamrkal v nenadálé záplavě šedivého světla. Komisař se usmál: „Dal jsem si to loni schválně udělat, Lije. Asi jsem vám to ještě nepředvedl. Pojďte blíž a podívejte se. Za starých dob to bylo ve všech místnostech. Říkalo se tomu „okna“. Věděl jste to? Lehce jsem zaznamenal jistou stagnaci v jiných nástrojích a přístrojích. Asimov například v příbězích stále používá radiové vlny, lidé jsou závislí na uhlí, dřevu a atomové energii, a například syn detektiva Baleye, Ben používá VHS. Dnes už je VHS dávno historií, a po DVD jsou zde už SDHC. Což nesporně dokazuje, že Asimov zas tak moc techniku neposouvá. Avšak jeho roboti jsou geniální. Zanechme tedy polemizování o tom, co nevymyslel, a spíš se soustřeďme na to, co dokázal ve svých příbězích vymyslet. Citát: Šestitýdenní kotě je plné zvědavosti, ale jak může být zvědav stroj, ačkoliv se tolik podobá člověku? Detektiv Baley není zrovna nějaký génius a než vyřeší případ mrtvého Vesmířana udělá pár kiksů. Navíc mu ve vyšetřování pomáhá, jemu přidělený pomocník. Také detektiv, ale tak trochu někde jinde a ještě k tomu ze Solárie. Je krásné sledovat jejich myšlenkové postupy i s těmi nepodařenými obviněními. Krok za krokem se dostávat ke konci, k vyřešení vraždy a zabránění možná ještě většího průseru, než je nějaká vražda. Už zde můžeme tušit počátky a úkol Nadace. I po tak dlouhé době to je fascinující příběh. (Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Robot nesmí ublížit lidské bytosti, pokud nemůže dokázat, že to nakonec vede k jejímu dobru.

Hoďte po mně shnilým rajčetem, zřejmě pro sci-fi tvorbu ze zlaté éry (tedy většinu toho, co je starší než já) postrádám správné mozkové závity nebo patřičnou komůrku v duši. Nedokážu se úplně povznést nad vrstvu naivity, nesympatických postav, strojených dialogů, nelogického jednání, nevěrohodných konstrukcí (např.: nas mnógo, zavrtáme se pod zem, úplně se vzdáme povrchu, nebe, slunce atd.), zastaralého filozofování... zapomněla jsem na něco? Ach ano, náboženské proslovy, lpění na hulení tabáku bez ohledu na obtížně větratelné prostředí, způsob vyšetřování zločinu pochybný (střílení teorií od boku), opěvování lidstva ve stylu: kontrola porodnosti je fuj, množme se jako plevel a až nám bude Země malá, rozlezeme se po vesmíru! Až příliš často mě četba “Ocelových jeskyní” lehce iritovala, přiměla vrtět hlavou a dělat nespokojené ksichty. Přestože základní zákony robotiky, jak je Asimov vymyslel, jsou ve své jednoduchosti geniální, jeho představy o vzhledu, chování i fungování “inteligentních” strojů mi přijdou komické až infantilní. Tak třeba: jistý robot má zapadnout mezi lidi, proto nemůže lépe vidět, slyšet, zkrátka nesmí disponovat žádnou výhodou, aby náhodou nebyl odhalen. Jeho psychická sondáž sice odhalí jemné odchylky v lidském myšlení, ale nepozná silně rozrušeného pachatele vraždy. Robot - detektiv má mít silně vštípený smysl pro spravedlnost, ovšem neváhá v okamžiku upustit od pronásledování, pokud to prospěje zaměstnavateli. V jednu chvíli hlavní hrdina odmítá, že by robotovo svědectví mělo váhu, o několik stran později se na něj zcela samozřejmě odvolává. Podobu (identifikovaných) podezřelých je nutno popisovat verbálně - něco jako fotky či jiné záznamy jako by snad ani neexistovalo... Stejně tak možnost kontaktu na dálku - místo zvednutí telefonu vyráží do terénu posel. Vesmířané jsou zoufale obyčejní a nezajímaví, vlastně jen trochu jiná politická frakce. Stala jsem se alergickou na častá zvolání “U Jehovábela!” Mohla bych tady uvést desítky konkrétních případů, které mi hýbaly žlučí. Chci se však vyhnout spoilerům a věřím, že už jste mé námitky pochopili. Občas jsem v té hromadě obtížně zkousnutelných vět narazila na perlu, své volby tedy nelituji. “Ocelové jeskyně” mě mohly oslovit před čtvrt stoletím (kolik z vás připláclo 5* z nostalgie či nezkušenosti s žánrem?), zastihly mě bohužel příliš pozdě. Když zohledním stáří díla, někdejší nezpochybnitelnou originalitu, můžu poctivě přikutálet třetí hvězdu. Víc fakt ne, sorry.