O tom Benešovi

Text knihy O tom Benešovi od Pavla Kosatíka mě zastihl v momentě, kdy jsem od historické biografie čekal buď další akademicky chladný průvodce archivními dokumenty, nebo naopak plamennou obhajobu jednoho z nejrozporuplnějších mužů našich moderních dějin. Kosatík ale naštěstí nenapsal ani jedno. Místo toho předložil strhující, neobyčejně lidskou a nečernobílou esej, která mě strhla svou otevřeností i psychologickým vhledem. Na knize mě nejvíce baví autorova odvaha sundat Beneše z mramorového podstavce, aniž by ho u toho zdupal do země. Kosatík ukazuje druhého československého prezidenta jako absolutního technokrata a workoholika – muže, který věřil, že svět je stroj a každý historický problém se dá vysedět, zanalyzovat a vyřešit správnou metodou. V tom byla jeho obrovská síla, ale i tragická slabina. Když pak narazil na bezohledné predátory typu Hitlera nebo Stalina, jeho racionální kalkul se rozpadl na prach. Během čtení jsem si znovu uvědomil, jak moc jsme navyklí Benešovi buď nekriticky fandit, nebo ho proklínat za Mnichov 1938 a únor 1948. Kosatík tyto dějinné milníky nesmetá ze stolu, ale zkoumá, jak k nim prezident vnitřně dospěl. Ukazuje ho v jeho samotě, v chřadnoucím zdraví i v bezmezné oddanosti manželce Haně a odkazu T. G. Masaryka, jehož stín nikdy plně nekročil. Kritici sice knize občas vytýkají, že nepřináší žádná nová archivní odhalení a že se moc pouští do psychologických spekulací. Mě osobně ale právě tento přístup nesmírně sedí. Kosatík totiž nepíše suchou monografii pro pár akademických kolegů, ale živou, čtivou knihu pro nás, kteří se chceme nad vlastními dějinami zamyslet a pochopit, proč se věci staly tak, jak se staly. O tom Benešovi je pro mě mimořádně zdařilý portrét české politické nátury. Je to čtení, které vás nepoučuje, ale nutí klást si otázky: Jak bychom na jeho místě obstáli my? A je vůbec možné řídit stát jen pomocí chladného rozumu? Za mě jde o jednu z nejlepších populárně-naučných knih letošního roku.

Naprostý odpad, snad se autor aspoň vypsal ze svých traumat. Za vše může Beneš. Tedy my jsme tu měli před válkou i po ní Benešovu diktaturu? Kde byla celá vláda, Národní shromáždění? Proč se v září 38 Národní shromáždění nesešlo samo? Co dělaly tzv. demokratické strany v letech 45 - 48? Byli radikálnější než komunisté a glajchšaltovaly s komunisty Slovensko, kde volby 46 vyhrála opozice. Podivuhodná je úvaha, že kdybychom uzavřeli po roce 1918 strategické spojenectví s Itálií (stála o to??? - a mohli jsme, když Italové brutálně tlačili na našeho spojence Jugoslávii???), tak v Itálii nemusel být fašismus!!! Ano, i tohle píše P. Kosatík a myslí to vážně. Pokud jde o září 38, tak říká, že jsme se měli bránit a západní spojenci by nám přišli na pomoc. Toto máme historicky otestované. Jak dopadli Poláci, kteří měli smlouvu o vzájemné pomoci nejen s Francouzi, ale i Brity? Oba jmenovaní spojenci se omezili na pár letáků rozhozených nad Německem, v neděli se na Maginotově linii hrály mezinárodní fotbalové zápasy (ano Francouzi s Němci) a Britové Polákům sdělili, že víc udělat nemůžou, protože se do Polska do míst bojů dostat nemůžou. Tak třeba jsme bojovat měli, aspoň bychom tu nebyli a nevedli tyto nesmyslné diskuze, ale dopadlo by to stejně, jak to poznali Poláci. A nezpůsobil to Beneš.