Konkrétní poštolka

Těžko bych hledal ve své knihovně půvabnější název knihy. Konkrétní poštolka – jako by samotná konkrétnost slova poštolka nestačila, jako by bylo potřeba to ještě upřesnit. To se mi zdá koneckonců zásadní i pro Řehákovu poetiku – žádné rozvolněné přeskoky, ale koncentrované upřesňování, respektive znejišťování původní scenérie. Topograficky se přitom sbírka drží pevných mantinelů, konkrétního území Karlína, což je dáno nejen skutečnými ulicemi a náměstími, ale i opakujícími detailními motivy napříč sbírkou (pokojík pro služky, zaprášená klika, polorozbořená zahrádka, noční světla...), které navozují dojem ohraničeného území, v němž mluvčí-chodec korzuje. Prostorová stabilita je však zpochybňována stabilitou časovou – v básních se míhají odtažité kanceláře a luxusní prodejny s oprýskanými budovami zašlého světa, "nikdo nenosí hodinky". Lidská činnost je jakoby umrtvena, nastává "doba botníků", člověk mizí, vyskytuje se především skrz zmínění jednotlivých částí těla a aktivitu přebírají abstrakta a předměty. Živelnou podobu si zachovává akorát tak mluvčího oči vedoucí imaginární žena, která v sobě tmelí všechnu okouzlující esenci městské čtvrti – její limity však tkví v tom, že její zhmotnění se ukazuje jako iluzorní, přestože se váže k mnoha věcným a konkrétním souvislostem: "za výlohou se vlní svatební šaty / pro těla budoucích nevěst / staneš se hmotnou nevěstou? / vyplníš tyto šaty?" Přes nemožnost povstat se tato věrná průvodkyně ukazuje být pro mluvčího jako určující, zároveň její existence dodává básni skrz neustálé obracení se dynamiku. Řehákovi se také ve sbírce podařilo ztvárnit určitý pocit z odcházejícího světa, jehož kontury jsou již dávno rozpité, ale jehož podstata je nemilosrdně potlačována. Na jedné straně zde stojí různé skrumáže umrtvených věcí a prostranství – s nimi lze pracovat, protože se sice jeví jako nesmyslné a bizarní, ale ztráta praktického účelu je osvobozuje od zneužití a naopak vybízí k svobodnému aktu vnímání. Vedle toho však "mrtvost" může označovat stav, kdy je neuspořádaný a vzrušující svět potlačován jednotvárným, zlověstným obsahem. Myslím, že Řehák má tu a tam tendenci toto vyjadřovat poměrně fádně a prvoplánově, když třeba píše o zvěčnění na instafotkách či o kancelářsky čpících dnech. Mnohem lépe to dopadá v případech, kdy si vystačí s mnohem skromnějšími obrazy, které do sebe ani nevtahují "nový svět", ale soustředí se na absurdní odcházení toho starého ("na chodníku pozvednu ruku / zamávám vzduchu a popelářům / kteří starou ulici přestavují na novou / kde ona už nepřebývá"), případně se zaměřují na prostou nepřítomnost skrz četné negace. Z předchozích Obyvatelů se vrací motiv týdne – ve spojení s milostnými prožitky, které jsou naroubovány na dětský kontext hry, má sice znepokojivou a uplývající, ale vzrušeně konkrétní podobu, zatímco v poslední básni čteme o tom, že "čtvrtek chutnal jako neděle / neděle jako čtvrtek." V Konkrétní poštolce je smyslové zakoušení pro prožívání mluvčího zcela zásadní, protože negarantuje zpohodlnělou, nýbrž ambivalentní podobu světa: "pochod zarůstal plevelem / a akáty s listy ve tvaru srdce / zaplavily čtvrť". Výmluvné může být také používání dvou slov, mezi něž je vložen spojovník ("loutka-panenka", "kamera-vzpomínka", "záclony bytu-oční víčka") – nespokojenost se zdánlivě ustálenou povahou světa nutí mluvčího neustále odkrývat jeho podvojnost. Vyjasňování nech sebou protékat čas vyhlížej jak průhlední chodci v ranním dešti spěchají vstříc novému životu nech sebou protékat čas všimni si jak strop pokoje prozáří přímka paprsku nespatřeného projíždějícího auta nech sebou protékat čas zvolna se rozednívá baráky pod zlým nebem omývají světlem kuchyňská těla nech sebou protékat čas obtiskni dlaň na okno se žaluzií a sleduj jak pomalu mizí jak potom mizí i tvoje tvář (s. 55)