Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření. Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného. Nebezpečí Chladivá obloha mne probouzí ve větvích staletého dubu u jehož úpatí nějaká jeptiška domnívajíc se že není pozorována stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány a že se na mne vrhají (s. 34)

Už podle obálky je jasný že Effenberger chce být čten jako obrazy ve filmu přeskakují když je člověk řádně zduněnej. To je Džejpeho freestyle variace na Effenbergerovu poezii, která opravdu vychází a spadá blíž k filmu, jeho střihu a dynamice a jaksi "objektivnímu zachycení", než k tomu fantasknímu surrealismu a ve své analýze a stylu je míň přístupnější a trošku větší challenge, než když básnicí dělají to, čemu se v doslovu trefně říká snaha o "literární gesto" nebo "jazykové gesto" (pro voliče jistých nejmenovaných individuí se to dá snadněji přeložit jako "čau efekt" nebo "wow", což se čte česky "vau"), nicméně je to docela sranda, protože doslova mění, stříhá, ohýbá, v půlce svých veršů, vět, význam, obraz, takže váš vnitřní kinematograf to tam sází jako když máte ADHD, nebo když se nacházíte v "těch stavech" (ať už je to jen mozek, co zrovna musí projíždět traumata, nebo má příliš moc nápadů, nebo jste si do smaženice přimíchali omylem zvláštně vypadající houby), je to obraz za obrazem. Sympatico. "(..) Nebo za výkladní skříní kde nádherné koberce opakují ozvěnu křídel těžkého ptáka je to melodie k staré perské písni" (...) "jarní země a slunce tě svlékají krásnou jako výlet na Kokořín" (...) "je to tak dlouho že tě ani nepoznávám říkala blankvers v očích tak dávných a tak rozmarných jako by byla náhle ulice plná květin mnoho lidí pospíchalo sem tam svírajíce v kapsách trochu peněz" Effenberger má mnoho momentů a tohle je jeho raná poezie, definitivně ale autor hodný návratu a celkem překvapení pro velmi specifický styl, dokonce bych dokázal i vidět, podobný přístup, odraz, u psaní nebo filmů Jana Švankmajera, zejména v té střihovosti a práci s detaily.