Komturova smrt

„Realita je to, co vidíte na vlastní oči“, zašeptal mi Komtur do ucha. „Stačí je pořádně otevřít a podívat se. Soudy si můžete nechat i na potom.“ Další z Murakamiho „velkých“ příběhů (750 stran) je za mnou … další z příběhů o podstatě lidské existence (v japonském stylu). Byla to moje už x-tá (prostě hodně) knižní cesta do Japonska … do její historie, současnosti, do japonské mentality /rovnou podotýkám, že na japonskou zdvořilostní konverzaci si asi nikdy nezvyknu, ta letargie, kterou v ní cítím, mě přivádí spíš k zuřivosti :-)/, do duše jednoho osamělého skoročtyřicátníka, který (opět) neví, co si počít se svým životem, a samozřejmě (opět) taky do „temného, záhadného a podivného světa mimo realitu“. Proto jsem přemýšlela, co mě na Murakamim tolik láká, že poměrně pravidelně podléhám pokušení vrátit se tam? Zdá se totiž, že opakovaně vstupuji do téže řeky (a ono to tak vlastně i je, proto ty 4*), když totiž přečtete víc jeho knížek, lehce podlehnete zdání, že se jedná o jeden (podotýkám, že osvědčený a skvěle fungující) příběhový vzorec, který ovšem funguje (a to mě nepřestává udivovat, a láká zjistit, jak ještě dlouho to tak bude) pro mnoho příběhů. Funguje totiž dokonale i na mě, napadá mě pro mé pravidelné návraty takový příměr … vracet se do tohoto světa je něco jako chodit na pravidelné procházky do oblíbeného parku, procházíte se po známých cestičkách, posedíte na oblíbené lavičce a přestože tam jdete znovu a znovu, jste tam rádi, zamilovali jste si ten výhled z té lavičky tam nahoře na kopci, odkud je tak pěkný rozhled po celém parku, víte, kde se co děje, a tak můžete v klidu sledovat co je kolem nového. Je to totiž tak, že i když jdete do známého parku a procházíte se známými cestami, nikdy to není stejné, bloudíte očima po známém prostoru, a přesto se vám najednou zdá něco na tom pohledu divné, chviličku to trvá, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe, ten starý vykotlaný strom u rybníka už tam není, na zemi zbyl jen ztrouchnivělý pařez a trochu pilin, nedaleko se ve větru třepotají proutky nově zasazených stromků, a rybník se vám najednou na chvíli zdá tak cizí, jenže pak se rozhlédnete kolem, a už zas víte, kde jste. A takhle nějak je to i s těmi mými „návraty“ … hned na prvních řádcích se ujistím, že vím, kde jsem /záhadnou krajinu osvětluje stříbrný měsíc, domem zní Puccini, Strauss, Mozart, a další hudební velikáni – prostor je připravený/, a tak se v klidu /přesto s určitým očekáváním nějaké změny, která vždy doufám, že přijde/ můžu vrátit zpět na řádky příběhu, abych zjistila, kam mě podivný sled událostí zavedl tentokrát … … navážu tak na to známé „jestli si mě chceš odvést domů“ musíš vstoupit, sestoupit, případně projít „temným, záhadným, podivným světem mimo realitu“ … na příběh tradičně rozvětvený, pracující se symboly a se znaky, s vícero možnostmi výkladu (pozor, zde platí, že přečíst neznamená vždy porozumět), často vám text bude připadat spíš jako obrazy ze sna (taky tak interpretačně mnohovýznamové), dostanete spoustu informací, a přitom všechny, a nebo taky žádná, mohou být významné a důležité … Budete se tedy možná muset rozhodnout, jak příběh číst? … zda jen pro zážitek (i tak se dá Murakami číst), anebo se snahou porozumět, přijít tomu na kloub … narazíte totiž poměrně brzo na nějakou záhadu a příběh se jako mávnutím proutku rázem na chvíli změní na detektivní, ovšem s tím rozdílem, že na konci nepřijde vyřešení, rozuzlení oné záhady, ale její interpretace je ponechána na čtenáři … přitom zapomeňte na nějaké jednoznačně dané řešení, protože žádné takové prostě není :-) … A ještě jeden postřeh přidám, přestože jde o poměrně spletitě se rozbíhající vyprávění, události jsou určitým způsobem, až schematicky, řazeny chronologicky a vrstveny jedna za druhou (občas tak vyprávění působí jako naprosto triviální … co jsem měl k večeři, postup přípravy jídla, postup přípravy malby obrazu, jakým autem jedu, jaké jsou jeho technické paramatetry, apod.), nenechte se tím ovšem zmást, vše má v příběhu svůj důvod, pomáhá vytvořit řetěz událostí, který má celkem přísně logickou návaznost a k něčemu vede … jen na konci se spíš nedozvíte k čemu :-) … možná interpretace je totiž už na vás … … až se o to budete pokoušet, vzpomeňte si, že jdete po cestě a dívejte se pod nohy, pak možná odhalíte (na té cestě se „válet“) sem tam nějakou nápovědu … lesklé střípky charakterů, matná zrníčka motivací či tajemně pavoučí sítě propojení postav … to vše dohromady vás pak posune k cíli … anebo, možná se vůbec nic takového nestane :-). Kdybych ale mohla dát k této knížce jen jedno jediné doporučení, bylo by to – nespěchejte! Nespěchejte při čtení téhle knihy. Příběh, který vám vypráví, totiž plyne pomalu, dává si na čas, vlastně přímo k pomalému čtení vybízí, navíc, jak jsem říkala, více méně nic nevysvětluje, spíš jen čeká. Máte totiž v rukou příběh ... nevyslovených pocitů a úmyslů … „Při každém setkání si navzájem vyměníme cosi, ze sebe samých.“

Vážení a milí,(říká Komtur), pokud nemáte Murakamiho romány opravdu rádi a k dispozici hodně volného času, tak se do těchto více než sedmi set stran snad ani nepouštějte. Příběh malíře, který opsal kruh od realistických portrétů na kšeft, přes symbolická díla plná života a zpět ke kšeftu( a svojí manželce), připomíná nejvíce právě malířská díla surrealistů plná symbolů, idejí, metafor a dvojmetafor až z toho určitě musíte získat dojem, že není nic jisté a hranice s absurditou je zcela nepoznatelná. Kniha je samozřejmě hodně podobná mnoha jiným autorovým dílům, plná super zdvořilých rozprav, poslouchání kvalitní hudby, historických reminiscencí a to vše podáno ohromně poutavě. Dejte si tedy při čtení na čas a doufám, že si potom určitě neřeknete něco o blbosti, která nestála za to.