Velmi plasticky a čtivě zpracovaná učebnice s množstvím relevantní grafiky! Jen by do budoucna prospělo vyvětrat přežilý „dawkinsinismus“ (který má blíž k Hobbesovi než k Darwinovi), jenž nebyl nikdy obecně vědou přijímaný, leda úzkým jádrem či kmenem „věřících“; i tam je už znát zřetelný odklon. Tenhle problém pochopitelně nejvíc křičí, když se autoři pouštějí do sféry lidského zvířete. Podle nich prý například „disociální porucha“ (číslo diagnózy F60.2 – jež je charakterizována bezohledností vůči skupinovým normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, neschopností pociťovat vinu…) "není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti skýtá“ (str. 84, vydání 2017, box 2.8.) Člověk se ale vyvinul adaptací, koevolucí se svojí kulturou, v hypersociálním prostředí, kde je nevyhnutelná obrovská míra spolupráce, a je biologicky vybaven spoustou psychologických adaptací, počínaje rozpoznáváním černých pasažérů, podvodníků, což naprosto typicky jsou právě psychopati podle F60.2. Vůbec to přitom není záležitost jen novodobé instituce „policie“, ale rozpoznání a eliminování takto narušených parazitů je odedávnou, „biologickou záležitostí“ člověka; hlavně proto – a díky tomu – máme tak chytré mozky. Naši předkové, když je „prokoukli“, s takovými jedinci omezovali spolupráci, vyhnali je nebo dokonce zabili; navíc úlohu institucionální „policie“ dávno v paleolitu měli šamani a kněží všeho druhu. A ne nadarmo je všeobecně uznávaný bio-psycho-sociální model člověka, anebo definice zdraví pod WHO, odkazující správně na stav tělesné, dušení a sociální pohody. To vše v celku je naše „biologie“. Lidský jedinec potřebuje v různých fázích svého vývoje specifické podmínky, jinak je jeho „optimální vývoj“ skutečně narušen, jak správně popisuje vývojová psychologie (čistě genocentrické pojetí ignoruje vlastnosti nabyté během individ. vývoje a v tom je tu kámen úrazu), bez ohledu na jeho případnou „tělesnou symetrii“. Biologie hypersociálního zvířete zvaného člověk toto všechno zahrnuje; naivní víra v jednoduché modely (G. Williams), stojící na nejasných a nevyřčených předpokladech, často zavádí u pekelně chytrých sociálních bytostí na scestí. Pět hvězd mínus jedna za „dawkinsinismus“.

Naprosto nabité vědomostmi, knihu je dobré si "kouskovat". Musím zmínit i nechybějící humor v takové dávce, v jaké se jen v knize o takto složitém tématu dá snést a pobaví. :)