Továrna na maso

S neskutečnou grácií, píše Miloš Urban v této knize o zlaté éře - době první republiky. O možných kladech, ale i záporech, které díky hlavní postavě, postavám objevujeme. V první části knihy je vše takové ,,nablýskané," pak se pozlátko začne odlupovat a čtenář se dostane do mnohem surovější, střízlivější atmosféry a reality. To vše ještě spisovatel okořenil a přiostřil sexuální zápletkou..., která mi bohužel moc nesedla. Proto to na plný počet hvězd není.

Plus za prvorepublikovou atmosféru a zejména atmosféru „města ve městě“, holešovických jatek. A celého toho procesu okolo zpracování masa, stády dobytka počínaje a flákotou na talíři konče. Po přečtení takové knihy tak nějak chápu vegetariány; takto natvrdo podané, včetně toho zabíjení, bučení krav a potoků krve je to docela nepříjemné čtení… Hlavní hrdina je taková typická urbanovská postava – středostavovský přičinlivý, profesně zdatný a současně poněkud svérázný človíček s lehce štítivým odstupem od vlastní manželky a tak trošku i od vlastních dětí; ano, mám je rád, ale raději zpovzdálí. To, co ho láká, je za hranou dobových mravů, zato dekadentně přitažlivé, pikantní, holt zakázané ovoce… Takže atmosféra, ilustrace doby fajn, skvělý jazyk, ostatní je ale pro mě trošku zklamání. Vlastní příběh, postavy, vztahy mě trochu míjely, gender tematika, ač jí vesměs vítám, ne moc srozumitelná. Urbanovy knihy mě někdy chytnou víc, někdy méně, nejlepší je pro mě stále Sedmikostelí, které mě nadchlo. * „Vstal jsem brzy, před ženou a před dětmi, a odkvačil na jatka, kde naříkalo pár posledních kusů odváděných na porážku, znělo to jako zvířecí žalozpěv. V nose jsem cítil krev a výkaly už desítky metrů před branou. Nad řekou visela mlha, zdánlivě nehybná, rybářské loďky se vyhýbaly kouřícím, rachotícím vlečným člunům i tichým šífům za nimi, které při otočném manévru u přístavišť znamenaly nebezpečí. Šífy vypadaly jako tmavé dlouhé tahy štětcem na akvarelu, kde něco má ještě pevný tvar, a něco už ho ztrácí.“