Jméno básníka Jana Skácela mi je samozřejmě známo již dlouhou dobu, ale s touto sbírkou se popravdě setkávám až nyní. A bylo to setkání vlastně příjemné, byť obsahově Skácelovy básně nejsou nijak zvlášť veselé - právě spíš naopak. Nebudu předstírat, že jsem dokázala porozumět každé básni nebo že jsem si z každé z nich dokázala něco odnést, protože tomu tak bohužel není. Nicméně sbírka jako celek mne přesto dokázala oslovit. Skácelovy verše jsou většinou velmi minimalistické. Přesto v nich básník dokázal zachytit v pár slovech nálady, emoce, atmosféru. Nebo minimálně vyvolat otázky. A to velmi oceňuji, když mi toto básně dokážou dát. Tématem se autor zabývá láskou, životem, krásami světa i lidského žití. Nechci tvrdit, že je tato sbírka vysloveně depresivní, tak temná mi nepřipadala, ale určitý nádech smutku, splínu a melancholie jsem tu zaznamenala. On už ten název k tomu svádí, aby v tom člověk něco podobného hledal. Celkově tak hodnotím 4 hvězdami. Myslím, že se k této sbírce budu chtít v budoucnu ještě vrátit. A určitě budu s radostí objevovat další Skácelovy verše v jeho dalších sbírkách.

Básník, který je mi velmi blízko.... Jednou nám popel poví na jaké dveře tlukou s tak tvrdošíjnou mukou na světě lidská srdce A snad nám láska řekne proč srdce nepřestane a proč stále stále na velké dveře tluče Ale kdo řekne /mé nedůvěře/ kam vedou ty dveře a co je za nimi skryto A kdo nás napomene - Smuténka