Povím vám jeden kratičký příběh, který začal v městských ulicích ... "Tady je město, náměstí a domy, a také slečny, s uzly vlasů na hlavách, ve kterých bydlí vítr, myš a touha ... A někde vysoko je slunce Zaťaté v mraku ..." /Podzim ve městě/ ... bylo tam krásně, ale víte co? Nebylo to tak úplně ono, a tak jsem se najednou ocitla na nádraží, cestovala vlakem a pak vystoupila ... hádejte kde? "Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. Vždycky jsme malinko smutní na malých nádražích, kde nikdo nečeká. Najednou máme bílou duši z bezu najednou je v nás příliš člověka." /Malá nádraží/ Na tom malém nádraží, už na str. 17, jsem si definitivně porozuměla s básněmi pana Skácela, nechala se okouzlit a nechala si vyprávět ... melancholické vzpomínky na krajinu jižní Moravy, poslouchala prostá vyjádření o polozapomenutých věcech, zvucích, pocitech, prostě o životě ... až nastala ta tajemná (trochu romantická) chvíle mezi nocí a dnem, kdy se zastavil čas ... "Zahřmělo, v dálce vítr zvedl prach vysoko k nebi. Potom spadl déšť. Padal, jako mladý zedník z lešení a zůstal ležet. Země pila vodu i smrt. ... A na rovinách křižovaly blesky ... " /Letní bouřka v Drnolci/ Ale dost bylo slov (těch mých) ... odteď už budu je mlčet ... a poslouchat :-) ... "Protože všichni mluví pořád dokola, vymlčel sis v duchu malý kamínek. Už tě to nebaví na stěnu házet hrách. A najednou pocítil jsi nenávratně splývat čas ..." /Hvězdný prak/

Sbírka melancholických básní psaných volným veršem, jejichž hlavním tématem je život, láska, příroda a smrt, které se v jednotlivých básních proplétají. ...a přešel zase déšť a podal mrtvým vodu skrze květiny