Přiznám se bez mučení, na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá, protože moji oblíbení uživatelé jí hodnotili v nevídaném rozpětí - od jedné až po pět hvězd. Po přečtení musím říct, že chápu vlastně oba póly. Soukupová (stejně jako ve svých dalších knihách) znovu popisuje nefunkční rodinné vztahy. A dělá to svým typickým slohem (nekonečná souvětí evokující tok myšlenek dané postavy nebo hovorový jazyk) a typickou formou (obsese jídlem, která je vidět snad v kažné z jejích knih; navíc vyústění nebo ukončení příběhu ani tady nečekejte). Je to prostě popis jednoho dne s pár dokreslujícími retrospektivními vzpomínkami - vzhledem k tomu, že kniha má 367 stran, tak popis opravdu detailní. Podrobná depka rozdělená mezi čtyři ženy - matku a její tři dcery, z nichž ani jedna není šťastná, jakkoli si každá z nich své jednání dokáže ospravedlnit... Taková deprese ve větách každému sedět určitě nebude. Já se připojuji spíš k vyššímu hodnocení, ačkoli i mě rozčilovala jakási rozvláčnost a stále se opakující rozhovory a myšlenky. Myslím, že pokud by autorka text trochu osekala, tím pádem zhutnila všechny emoce, aniž by nám je musela stokrát opakovat, knížce by to určitě prospělo. Ale jinak mi styl Soukupové vyhovuje, ačkoli se musí dávkovat, jinak by člověk mohl nabýt dojmu, že ať se snaží, jak chce, tak je to stejně v mezilidských vztazích všechno na stoličku...

První knížka od této autorky. Nejdřív jsem si nemohla zvyknout na jazyk a absenci přímé řeči, ale postupně jsem to přestala vnímat. Úžasný nápad s cestou autem, reakce jednotlivých postav, jak rozdílně vnímají tu samou situaci, nedokážou si říct pravdu, něco předstírají...Taky mě zaujala ta retrospektiva, moc mě to bavilo a mrzelo mě, že už je konec, asi jsem čekala nějaké rozuzlení, ale někteří lidé nemají sílu si přiznat pravdu a změnit svůj život. Snad jen maminka Marie ji našla...