Marta v roce vetřelce

S komentářem k této knize jsem si dala načas. Já ji dočítala včera večer a při vědomí, že na nebi začala zářit hvězda jedné velmi statečné dívky, která rozdávala spoustu radosti, síly a naděje :-(. Nevím, zda to nějak podvědomě neovlivnilo moje nižší hodnocení. Deníková forma knihy mi nevadila, ale o to víc vyniklo tolik promarněných dnů, já nevím, na poměrně syrově napsané knihy od autorky jsem zvyklá, ale tohle jsem těžko rozdýchávala, asi proto, že šlo o mladého člověka a já se snažila hledat pro hrdinku pochopení. Moc se mi to nedařilo, vadila mi spousta věcí i situací a to nejen u Marty, ale i u jejich rodičů. Navíc, ta poslední třetina, ač kniha není žádná bichle, se mi zdála až moc stereotypní, zachraňoval to jen psí přítel :-). A tak hodnotím více méně průměrně, ale o to víc se těším na novinku o Martě, která děti nechce... Co tedy naplňuje její život nyní, v dospělosti? Jsem zvědavá, za chvíli se mi splní rezervace.

Nemám slov, tato kniha bude patřit k mým top. Příběh Marty mi v určitých fázích připomínal mě samotnou, v některých našeho vnuka, který také není schopen nalézt sám sebe. Velmi smutné i z pohledu rodičů, ovšem, bohužel, naprosto reálné a obzvlášť v dnešní době. Kniha vyšla v roce 2011 a já si troufám tvrdit, že předběhla dobu. Paní Soukupová píše tak pravdivě, čtenář musí být přesvědčený, že vším tím snad sama musela projít...