Nevěra

Způsobné děti: „Nedělej si starosti. Jsou natolik vychované, že když jim řekneme, aby na nás klidně počkaly, poslechnou“, ... úspěšný, milující, chápající manžel ... bohatství ... báječná práce ... služebná ... přítelkyně ... prostě nechybí vůbec nic ... ... a tak z celé knihy na nás zívá jedna velká nuda. Jako poznámku pod čarou bych ještě chtěla připomenout, že tématu "nevěry" se Coelho už věnoval, v knize Alef, a řekla bych, že tam se mu vedlo o poznání lépe: každý z nás může dospět k bodu, kdy má pocit, že život plyne kolem nás ... že se jen snažíme plnit očekávání druhých ... kdy vnitřně "voláme o pomoc". Coelho se s tím vyrovnává "cestou" - resp. poutí, na které je otevřeně nevěrný ... kdy je nevěra součástí jeho "duševní pouti" a "terapie"? (no s tím mám, přiznám se, trochu problém), ale knihu jako takovou jsem si přečetla se zájmem, našla v ní hloubku příběhu, který jsem v "Nevěře" prostě neobjevila.

Příliš filozofického ukájení se na úkor samotného příběhu. Tak jako i samotná hrdinka, která je znuděná, ubitá stereotyp, tak i já jsem takřka zalkla nudou při čtení. Nepopírám, že se v Nevěře najdou některé zajímavé myšlenky, úvahy, nad kterými člověk i tak trochu podumá a leckdy i srovnává se svým životem, ale jako celek kniha nefunguje. A rozhodně není jedinou vadou na krása samotná hlavní postava, která mi opravdu k srdci nepřirostla, ale kamenem úrazu je právě neschopnost autora pořádně vtáhnout čtenáře do příběhu.