Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Pochybuje-li, ač vidí, nepřesvědčí ho nikdo z lidí… Co kdyby zvířata vzala spravedlnost do vlastních rukou? Hlavní hrdinkou „morálního thrilleru“ polské nobelistky je stárnoucí stavební inženýrka Jana Dušejková, která si v Kladské kotlině na česko-polském pomezí musí vydělávat na živobytí coby učitelka angličtiny a zeměpisu. Krom toho v zimě zastává funkci správkyně letních obydlí několika lufťáků v jejich osadě na Plošině, ležící daleko od zbytku světa. Její vášní je ale astrologie (dokonce zná datum vlastní smrti) a vedle poezie Williama Blakea, jehož texty pomáhá překládat svému bývalému žákovi, nadevše miluje přírodu. Němé tváře se snaží všemožně chránit, i když to znamená boj proti lidem, kteří jim ubližují. Jednoho dne je její soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další, umírají pytláci i významní členové místní komunity. Jedinými svědky jsou lesní živočichové, jejichž masové vybíjení během lovecké sezony nikoho netrápí. Jana přitom o těchto neobvyklých vraždách nejspíš něco ví, jenže policie zprávy samotářské podivínky o „pomstě zvířat“ nebere vážně… Knižní předloha oceňovaného filmu oscarové režisérky Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, v němž si zahrál i Miroslav Krobot. Olga Tokarczuková zde netradičně spojila žánr detektivky s feministicko-ekologickou tematikou. „Bylo by obrovskou chybou přistupovat k příběhu jako k oddechové detektivce…“ – Juan Zamora, Centrum detektivky Dívala jsem se na to ubohé, pokroucené tělo Velké nohy a nemohla jsem uvěřit, že ještě včera jsem se toho Člověka bála. Neměla jsem ho ráda. Možná to není úplně přesné, neměla ráda. Spíš bych měla říct, že jsem ho měla za odporného a hnusného chlapa. V podstatě jsem ho ani nepovažovala za lidskou Bytost. Teď ležel na flekaté podlaze, ve špinavém prádle, malý a hubený, nemohoucí a ani trochu nebezpečný. Kousek hmoty, který se v důsledku nepředstavitelných proměn stal křehkou bytostí oddělenou ode všeho. Začala jsem být zoufale smutná, protože ani někdo tak zlý jako on si nezasloužil smrt. Ale kdo si ji zaslouží? I mě čeká stejný osud, a Mátohu, i ty Srny venku; všichni jednou budeme mrtvými těly. Podívala jsem se na Mátohu, hledala u něj útěchu, ale on už se věnoval stlaní postele, špinavého pelechu na rozkládacím křesle, takže jsem se pokusila utěšit sama. Napadlo mě, že smrt Velké nohy mohla být v určitém smyslu dobrá. Osvobodila ho od nepořádku, který byl synonymem celého jeho života. A osvobodila jiné živé Bytosti od něj. Najednou mi došlo, že smrt může být dobrá, spravedlivá, jako dezinfekční prostředek, jako vysavač. Přiznávám, že jsem tak přemýšlela a v podstatě tak přemýšlím stále. – ukázka z knihy