Tentokrát nejsem mezi svými oblíbenými sám voják v poli, ačkoliv z pozice v zadní řadě žádnou radost v případě Aleny Mornštajnové nemám. Autorka měla dobrý nápad, to uznávám. Stejně tak její snaha neotřele varovat před dnešním ustrnutím v nabyté svobodě je mi sympatická. Jenže během čtení mi naskakovalo jedno „ale“ za druhým. Nejedná se o alternativu vývoje po roce ´89. Autorka sáhla hluboko do historie, hlouběji než do komunistické totality, dokonce i za naše hranice, přijde mi. Vybrala několik drastických praktik, které neodpovídají vývoji v 80. letech – vědeckému, technickému ani společenskému. A aby nebyl kontrast s životem v 80. letech a těsně po 17. listopadu tak do očí bijící, odbyla i tyto události šedým, neživým popisem. „Neživost“ by mohla být záměrem charakterizujícím dobu, kdyby se netýkala i způsobu vyprávění; ten mě vysloveně trápil. Postavy byly nekomunikující, autorkou postrkované, všechno jejich jednání bylo podřízeno záměru nedat žádnou naději (že by čtyřleté dítě ztratilo vzpomínky pouze na rodinu?). Dvě rudé hvězdy, aspoň za to varování před - rudými hvězdami :-).

Velmi čtivá kniha. Hezky podané období totality pro ročníky později narozené, které tuto dobu nezažili. Chvílemi až běhá mráz po zádech při představě, že by události měly jiný spád, než v roce 1989 měly. Svobodu bereme jako samozřejmost. Je dobré si uvědomit, co máme.