Hana

Hana není knihou o holocaustu. Kdyby jí byla, zařadila by se mezi spoustu dalších knih... Je to příběh o neštěstí, o nenaplněné lásce a o útrapách mladé ženy, jaké by žádný člověk neměl nikdy zažít. Sledovat postupný přerod krásné mladé dívky v ubitou a nešťastnou bytost, je více než krutým zážitkem. Paní Mornštajnová je velice citlivou průvodkyní příběhu. Jeho bolest činí bolestivější, jeho zmar zmarem děsivějším, beznaděj dovede až za hranici příčetnosti. Osudy zmíněných osob ještě dlouho budu nosit v sobě. A vždy si vzpomenu na homoli duše. Každý z nás ji má. A možná by bylo dobré, aby si každý z nás uvědomil její velikost, celistvost a snad i barvu. Poučit se z chyb není jednoduché. Ale osud slečny Hany nám dává nahlédnout někam, kde nedržíme osud ve svých rukou a můžeme jen doufat, že lidé nejsou ve skutečnosti tací, jací jsou...

Neskutečně uvěřitelná, silně lidská a dojemně syrová, to je jen pár přívlastků, které mne napadají pro tuto brilantně napsanou knihu. Autorka posplétala ze slov celý příběh složitého života Hany stejně, jako Hana své krásné vzorky jehlicemi. Příběh o neschopnosti a strachu znovu žít, ale i zemřít, o šrámech a ranách, jež rozbijí a rozloží duši na kousky. Nemyslím, že bych ji četla znovu, ale budu doporučovat, neboť nikdy nezapomenout a již nikdy neopakovat, je odkazem této mimořádné knihy.........

Hana... Několikrát jsem uvažoval, že si tuto knihu Aleny Mornštajnové přečtu... Kouknul jsem na obal a viděl jsem žloutkový věneček s cukrovou polevou... Přiznávám se, že nemám moc rád sladké... Možná i proto jsem knihu v knihkupectví vždy zastrčil zpátky mezi ostatní... Chybami se člověk učí... Celý život... Pod obálkou se žloutkovým věnečkem s cukrovou polevou na mě čekalo neuvěřitelně silné a skvělé čtení... Kniha má v současné době naprosto zasloužených 95 % od více jak 8000 hodnotících a je zde více než 2500 komentářů... Dovolím si tedy napsat pár řádků, které mi z hlavy jen tak nezmizí... ... Polské vězeňkyně nám všem tužkou s ostrou špičkou, kterou namáčely do barvy, vytetovaly číslo. Během několika minut se náš minulý i budoucí život rozplynul a z lidských bytostí jsme se změnily v bezvýznamná čísla na seznamu. Naše životy už nám nepatřily... ... Byla jsem rada, že jsem do Březinky dorazila sama, protože nejhorším okamžikem pro ženy oddělené od rodin byla ta vteřina, kdy pochopily, že všudypřítomný hnusný nasládlý pach spáleniny, který jsme od svého příjezdu do tábora vdechovaly, je to jediné, co z jejich blízkých zbylo... .... Vyléčili mě z tyfu, vykrmili z třiceti na čtyřicet dvě kila. Holenní kosti, které mi přerazil voják strážní hlídky, mi špatně srostly a omrzliny na nohou se nikdy nevyléčily. Zuby mi vypadaly, a když mi znovu začaly růst vlasy, byly řídké a úplně bílé. Bolest se mi usadila v kloubech i svalech, ale nikdy nebyla tak silná jako trápení, které mi působily střípky roztříštěné duše... Děkuji a hluboce smekám paní Mornštajnová...