Kapka Ája

Velké dobrodružství pro předškoláky. Doporučuji.

Milá knížka pro začínající čtenáře a malé děti. Příběh vypráví kapka Ája. Je vtipný a poučný. Knížka je doplněna velmi zdařilými ilustracemi, které se dětem líbí. U každé kapitoly jsou modře vysvětleny pojmy, které by malé děti nemusely znát. A tak se jim nenásilnou formou dostává poznání o důležitosti přírody a zvláště vody pro náš život. Knihy pro děti A.Mornštajnová umí psát na jedničku.

Krásně ilustrovaný a milý příběh, který děti opravdu zábavnou formou seznámí se vším, co děje kolem jedné kapky :) knížka je ideální pro předškoláčky a začínající školáčky, ale rozhodně obstojí i jako pohádka pro nejmenší. Zapracování a vysvětlení různých pojmů je ideální jako pomůcka pro rodiče na vysvětlení nebo na zkoušení dětí z jejich znalostí.

Určeno pro děti od 5 let. Jak se zdá, paní Mornštajnová má nadání k psaní knih nejen pro dospělé, ale i pro děti. Protože tohle je hodně povedené a ilustrace paní Miklínové jsou skvělým doplňkem. Jedna malá kapka vody a kolik toho musí znát, aby to mohla naučit malé i velké :-) čtenáře.

O drzé kapce, malé kapce, o přátelství kapky s kapkou, a všude je mnoho mnoho dalších kapek, a všude je spousta vody ve všech možných formách... Čtivé a hřejivě laskavé.

Určitě není nijak snadné napsat knihu pro děti - a tato je psaná s takovou až udivující lehkostí. Autorce se naprosto přirozeně podařilo propojit pohádkový svět oživlých kapek se světem skutečným, a navíc ještě do textu hravou formou propašovat i poučné pasáže a poněkud závažnější téma šikany. Každý se musí učit a žádný učený z nebe nespadl, což platí také i pro kapky. A tak se s malou roztomilou hrdinkou, kapkou Ájou, ocitáme ve škole, kde se spolu s ostatními učí důležitým dovednostem a znalostem, jako třeba vodopisu a vodologii, ale i přeměňování, vypařování apod. Nalézá si nové kamarádky Páju, Káju a Jáju, a byla by vcelku spokojená, nebýt kapky Dáji, která jí pobyt značně znepříjemňuje. Navíc se blíží i obávaná olympiáda ve znalostech, které si dosud osvojily. A Ája má před sebou ještě mnohá nečekaná dobrodružství... Příběh není nijak složitý: je přizpůsobený prostředí, v němž se odehrává, a dětem mladšího školního věku. Líbí se mi, jak autorka své malé čtenáře šikovně seznamuje nejen s koloběhem vody v přírodě: po stranách jsou srozumitelně vysvětleny pojmy, s nimiž se ve vyprávění setkávají. Obdivuji její fantazii a způsob, jakým dětem přibližuje nezáživná fakta, nadšená jsem také z ilustrací. Mám jen jedinou výtku - některé výrazy se mi zdají být až příliš erudované /jde o cizí slova/ a je možné, že jim mladší děti neporozumí. Jinak knihu mohu jen doporučit. "Leze to z tebe jak z potoka." "To byste nevěřili, kolik věcí se musí kapka naučit. Třeba takový tělocvik. Každý den jme trénovaly skákání, odrážení, plavání a taky splývání ze splavu. Slečna učitelka dávala pozor, abychom při dopadu vypadaly elegantně. "Nesmíte se svalit dolů, jako kdybyste vyrůstaly v bahnité louži," říkala nám. "Snášejte se dolů jako slzy rosy z plátků růže." "BOUŘKA - Když je vlhko a horko, na obloze se objeví naducané mraky připomínající květák. Ledové krystalky se usadí na horní hraně oblaku, vodní kapky na dolní a začnou se dohadovat. Ze všeho toho napětí se začne blýskat a hřmít."

Při čtení této knihy jsem si vzpomněl na svého tátu. Táta nám, dětem, kdysi taky vyprávěl pohádku o kapce. Tátova kapka se narodila kdesi v tropickém moři, očištěna od mořské soli vystoupala vzhůru, plula oblohou, prohlížela si svět pod ní, pak zmrzla na sněhovou vločku a na dlouhou dobu zůstala zakletá v horském ledovci. Po mnoha letech kapka roztaje a putuje pramínkem, potůčkem, řekou, až vpluje do přehrady, proletí turbínou a přitom ji, chudáčka, turbínové lopatky vyfackují. Její oběť je pro nás užitečná, máme elektřinu. A pokaždé, když kapka prosviští turbínou, pozdraví nás tím, že lampa v kuchyni na stropě blikne. Tátova kapka dál cestuje světem, jednou v podobě deště spadne na Ramzové a přemýšlí tam, kterým směrem se vydá, zda na sever, do Baltského moře, či na jih, do moře Černého... Když nadešel čas, převyprávěl jsem tátovu pohádku své dceři. A stejně jako jsme kdysi já a mí sourozenci vždy nadšeně očekávali, jak lopatky turbíny nebohou kapku vylískají, těšila se na tuto pasáž i dcera. Děti jsou pořád stejné. Stejně jako my kdysi, o pár desítek let později i ona zkoumala na Ramzové za vlakovým nádražím místní kaluže a sledovala pramínky vody, do kterého moře zamíří... Když se vdávala, musel jsem novomanželům slíbit, že jednou pohádku o kapce odvyprávím jejich dětem. Slíbil jsem jim to. Snad tu pohádku nezapomenu, než se vnoučata narodí, ale kdyby ano, nevadí. Přišel totiž jiný sekáč. Knihu Kapka Ája paní Aleny Mornštajnové už mám v knihovně, a vy, vnoučata, máte se na co těšit!