Bludiště

Je to začátek, kdy se ještě ani neví, jestli půjde o psychologický horor, teenagerskou romanci nebo burleskní science fiction. Každá z variant má své zastoupení, žádná však nevystupuje do popředí natolik, aby člověk dokázal určit budoucí vývoj událostí. Ale orientace v ději – na to že jde o dílo Charlese Burnse – je zatím poměrně snadná. Sen se tu sice občas prolíná s realitou, ovšem tyhle znepokojující fantazie mají naštěstí zatím jen podobu mladického poblouznění. Krátké vyprávění má lynchovsky podmanivé kouzlo, umocněné tím, že oba ústřední protagonisté jsou sympaticky lidští. Právě v tomhle mě to bavilo asi nejvíc, ta civilní atmosféra, kdy realita dává jasný smysl a pak vás během okamžiku jeden dva obrázky naprosto znejistí, zdali příběh skutečně vnímáte skrze správnou perspektivu. Autorova láska ke starým „osmičkovým“ hororům pak taky dělá svoje a já osobně doufám, že to celé nakonec nesklouzne v psychedelický rauš à la Jako sametová rukavice odlitá ze železa Daniela Clowese.

Charles Burns je pro mě jistotou toho, že opět budu číst lynchovsky laděnou coming to age story. Burns jako málokdo dokáže jednou kresbou jednou větou vystihnout to tajemné území mezi dětstvím a dospělostí, období poznávání vlastního těla, období prvních lásek a pus, období laškování s alkoholem a drogy, období studu, nejistoty. Období, kterým jsme si všichni nějak prošli, nebo projdeme, a proto jsou jeho příběhy univerzálními narativy, a paradoxně také těmi nejintimnějšími, nejniternějšími sondami do toho, co to znamená být člověk. Není to mainstream, nejsou to superhrdinové, právě naopak, hrdiny jsou tady outsideři, nedokonalí lidé, jací jsme všichni, a proto je to ve výsledku příběh, u kterého se lze ztotožnit a oddechnout si, že takovým podivínem nejsem jenom já sám, ale že jsme všichni nějak znetvoření, poznamenaní a nedokonalí. Body horror je, jako ostatně v jiných Burnsových komiksech, metaforickým prostředkem proto, co uchováváme uvnitř, a je to pěkné, že máme různé šrámy a jizvy, protože v tom je ta krása, to tajemství, poznávat druhou lidskou bytost se vším všudy, bytost, která je trochu jiná, že je co objevovat, a je to nakonec to odlišné, co milujeme, to jedinečné, co nemáme my sami, ale jiní, stejně tak jsme za svou jedinečnost milováni i my sami, proto si ceňme toho, že jsme každý individuum se svými vlastními zvláštnostmi.