Nevím, proč mě knihy Kateřiny Tukové zatím míjely, tahle si ale našla cestu z místní knihovny a rozhodně velký čtenářský zážitek. Osudy řeholnic odsunutých do integračního kláštera za horama, vodama... do Bílé Vody, osudy podzemní církve a její kněžky, příběh mladého otce Jana i průvodkyně celou knihou Leny, to vše umně propojeno do jednoho kompaktního celku. Úžasné. Rozhodně není potřeba se bát dotace téměř 700 stránek, rychle to uběhlo. Doporučuji!

Bolest, tluče na bránu, a pak rozpačité ticho. Prázdno v duši, zuby zatvrzele zaťaté, mlčení, jen navenek, zato v nitru … Rozhořčení, z pokrytectví – v mnoha podobách, z bezohlednosti – „nehodný člověk, stará se o lidskou duši“, ze zákeřnosti – „má často tvář tak laskavou“. Bílá voda vás uvítá obrazem rozkladu, zmaru a trýzně, z chrámu a kláštera jsou jen „dva nevidomí, jimž se podařilo přežít jakousi katastrofu“. Čeká vás podivný pohled do podivných míst, a pak přijde nečekaná zpráva, která přiletí a chová se jako kulový blesk. Pověst o zázraku Mariafilf se rozletěla krajem, je to přívětivý hlas, co vypráví, o monumentálním barokním chrámu a masivním bloku kláštera, je to něžný hlas, který se obrací k Bohu, jeho laskavá slova vycházejí z nitra. Jenže … „některé věci, co se říct měly, se prostě neřekly.“ Román Kateřiny Tučkové je pro mě plný protikladů, které autorka s mimořádnou fantazií precizně poskládala do dramatických životních příběhů, jež se proplétají, aby našly jeden společný základ … „minulost pronásleduje“! Fikce vs. realita, řádně promísené dle originálního vlastnoručně připraveného, řádně promyšleného a v období jedné dekády propracovaného receptu … tak to je Bílá voda – tvůrčí vyjádření emocí, jež Kateřina Tučková nasbírala v příbězích z archivů (ve kterých, jak sama často říká, tak ráda hledá). Považuji to jednoznačně za její značku, za přidanou hodnotu – a je to přesně to co na její práci obdivuji a kvůli čemu její příběhy ráda čtu. Samotný příběh, vyprávěný ve dvou rovinách /Lena – řeholnice/ ve mně přiznávám spoustu emocí vyvolal, během čtení jsem je často dlouho zpracovávala /ten Lenin o dost méně, vlastně mě Lena trochu iritovala a moc sympatická mi nebyla, proto 4*, ale je zajímavé sledovat níže v komentářích, že u některých čtenářů to bylo přesně naopak :-)/, každopádně knížku doporučuji, zvlášť těm čtenářům, kteří v příbězích právě emoce v jejich široké škále, hledají. „… abych se s vědomím lidských slabostí stal pokornějším člověkem …“