Vitka

Skvělý čtenářský zážitek. Snad málokdo by dovedl přiblížit život hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové s takovou něhou, jako moje oblíbená spisovatelka Kateřina Tučková. Vitka zemřela velice mladá, ale její život byl nabit dramatickými momenty a žila svůj život naplno. Jen díky čtenářské výzvě jsem si tuto útlou knížečku přečetla a jsem zato velice vděčná.

„Na scéně stojí krásná mladá žena, sálá z ní nadšení a nakažlivá chuť do života – Vitka v době svých největších úspěchů. Uličnicky paroduje rozporuplné mínění veřejnosti, vysmívá se chvále i pomluvám ...“ Říkala jsem si, jaké to bude? Vitka je totiž přesně ten typ hrdinky, který se ke Kateřině Tučkové hodí :-), byla to přesně taková žena, o jakých píše, silná hrdinka s dramatickým osudem odehrávajícím se na pozadí neméně dramatických událostí dějinných (dostane se vám možnosti sledovat meziválečné velkoměsto s jedinečným otiskem přechozích epoch, sledujete Uměleckou besedu, posloucháte šlágry Voskovce a Wericha, čtete básníky Devětsilu, na zdech visí obrazy surrealistů), a navíc, Vitka byla Brňanka. Vše je tentokrát zabaleno v nezvyklé formě – s Vitkou máte možnost se seznámit v knižní verzi dramatické hry (Kateřina Tučková ji napsala pro brněnské Divadlo na provázku), byla to výzva, takže se mi krásně hodila k odstartování té letošní – čtenářské, a navíc příjemné překvapení – ono to totiž fungovalo :-). Příběh se odvíjel naprosto plynule a přirozeně, před očima mi vyvstávaly a měnily se kulisy, odvíjely se jednotlivé scény až najednou byl konec „představení“, spadla opona a já, ještě trochu v transu, měla chuť vstát a zatleskat! Kateřině Tučkové se opět povedlo vytvořit úžasný fiktivní příběh, ovšem stojící velmi pevně a přesně na velkém množství precizně prostudovaných historických pramenů, ale především na konkrétním životním příběhu zajímavé ženy. Příběh, knižní, a bohužel i ten životní, je to krátký (jsem přesvědčená, že z pera paní Tučkové a množství nastudovaných materiálů, by určitě vydal i na velký román, a já bych si ho určitě ráda přečetla), přesto jsem měla možnost „vidět a slyšet“ mnoho: ... vypráví o Vitčině nutkání objevovat nové podněty ... „Jenže vy tu nejste (mladá dámo) od toho, abyste tvořila ... vy jste tu od toho, abyste se vzdělávala!“ „Tak to třeba berte jako reformu formy!“ „Cože? Bože! Prostě příliš neukázněné!“ „Inu víte jistě sám, že vaše dcera se – jak abych to řekl – zrovna neznepokojuje úctou k autoritám!“ ... celé je to drzé! ... jenže má to nápad a švih! ... „A nakonec jsem jen žasl, co jí rostlo pod rukama. V té její symfonietě bylo všechno – obavy, tíseň, vzdor, ona tu aktuální mizérii zkrátka dokázala zachytit s takovou přesností, že mně, který už slyšel ledacos, při tom běhal mráz po zádech ...“ ... vypráví o Vitce rozpustilé, lehkomyslné, nedělající si hlavu s „mravním přikázáním“ :-), ale taky o Vitce nesmírně talentované a cílevědomé, krásné a vzdělané ženě ... „Hudebníci se postupně podvolují Vitčinu řízení, jejich pohyby se sehrávají, až jsou jedním velkým, synchronně se pohybujícím organismem ... s každým dalším mávnutím taktovky je výkon orchestru přesvědčivější ... Vitčino nasazení strhlo všechny hudebníky, vstávají, potí se a vydávají ze sebe to nejlepší ... zrcadlí každý její pohyb ...“ „A navíc ... všechen ten cirkus ... mně se tomu prostě nějak nechce věřit. Co když ... co když to vůbec nebylo kvůli mé muzice? Co když se jim jen zrovna šiknu do hry? Stejně jako těm bábám z Ženské národní rady bylo dost, že nosím sukně, hudbě nerozuměla žádná ...“ ... a vypráví taky o Vitce obklopené lidmi, kteří tak utvářeli její osobnost ... „Svatá prostoto, tak ona je láska vážně slepá! Vždyť se choval, jako by mu bylo osmnáct! Starý chlap! Můj přítel! A ženatý! ... Copak sis nevšimla, jak se Martinů může celý pominout z naší Vitky?“ „Život ten příběh vypointoval, jak bych si v obavách z neúnosné míry patosu sama nikdy netroufla.“ (Kateřina Tučková)