Audiokniha: dramatizace z r. 1982, pamětnické, nadčasově geniální, děsivě pravdivé ,,Koukejte se, je to… těžká choroba, a šíří se jako lavina – Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale... Zatím je naše věda bezmocná. Napište lidem, aby se při prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to." Pane Čapku, historie prověřuje stále vaši genialitu. Má hluboká poklona. Přestože je konec Bílé nemoci všeobecně známý, vždy mě tak trochu paralyzuje. P.S.: Dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie... Karel Marx... Pravda nebo lež?

"Ono u čtení Bílé nemoci je nejsmutnější to, v co Karel Čapek doufal a jak to doopravdy dopadlo." Já bych si asi nemyslel, že v to Čapek doufal, na to byl příliš prozíravý a inteligentní (stačí se mrknout na bezvýchodnou Válku s mloky...). Řekl bych, že utopie pro něj nebyla únikem, ale zbraní, kterou používal v boji proti zlu, demagogii apod. Vždyť přeci jádrem Bílé nemoci a dalších Čapkových dramat není ani ten sentiment, ani ten patos (obojí jsou jen pomocné síly), ale ta pronikavá a unikátně bystrá kritika, ke které vše směřuje. Snaha demaskovat vše pokřivené je zde čitelná na každé stránce: Čapek se naváží do natvrdlosti vědecké mašinérie (viz Galénovi kolegové), do průhledné iracionality autoritářských vojáckých vůdců, i do nebezpečí, které v sobě nese zaslepený dav, ze kterého pointa Bílé nemoci dělá zlo ze všech nejhorší. Čapek byl mimochodem hodně inspirovaný Ortegovou Vzpourou davů. Vše navíc prostupuje celá plejáda mistrovsky trefných karikatur různých lidských typů a vlastností. Myslet si o Čapkovi, že je naivní, je dost naivní (Weile, no tak!). Myslím, že málokomu to pálilo a i dnes pálí tak precizně a s takovou prozíravostí jako jemu.