„Většina lidí prožije svůj život, aniž by zjistili, co leží pod kamením, po kterém kráčejí. Policista svůj život zasvětí tomu, že ty kameny obrací a zabývá se tím, co nachází pod nimi.“ Asi jsem se stala pravidelnou čtenářkou příběhů Petera Maye (druhou přečtenou určitě nekončím), příčinou je prostředí, které pro své příběhy zvolil. Je to totiž právě prostor, který výrazně definuje Mayovi knihy, a který je pro detektivní zápletku, kterou vždy na pozadí najdete, vyloženě prostředím (se svou uzavřenou a trochu schizofrenní náladou severských ostrovů) lukrativním. A navíc, pokud bych měla říct jen jednu věc, ve které je Peter May opravdu dobrý, tak je to popis (přírody, krajiny, vztahů, historie), ten jeho je dokonale barvitý a hlavně plastický, není to žádný strohý, plochý popis prostředí, ale před očima vám vyvstane 3D prostor, obývaný lidmi s jejich jinými a přitom tak podobnými starostmi, s jejich každodenním životem, jiným, díky prostředí ve kterém žijí a stejným díky starostem, které prožívají, jiný v životních zkušenostech, stejný v jejich důsledcích. Pokud se totiž potácíte v bezcílném kruhu a podléháte momentální existenční krizi, důsledky jsou stejné, ať už žijete na severním, větrem a mořem bičovaném ostrově Vnějších Hebrid, nebo uprostřed Evropy, cestu ven z toho začarovaného kruhu, ale především sílu k návratu, si vždycky musíte najít sami, to platí pro hrdiny Mayových příběhů, stejně jako pro každého z nás. Nebudu se už rozepisovat o geografickém popisu, který je, díky zvolenému prostředí, dost zajímavý už sám o sobě, ani o tom historickém, kdy jsem se dozvěděla spoustu nových, zajímavých a pro mě dosud neznámých informací o historii této oblasti, obojí bylo opravdu výborné, radši ještě napíšu pár řádků k příběhu samotnému a jeho hrdinech. Prvně, musím říct, že hlavní postava Fin (jak jinak než policista, tentokrát ovšem mimo službu, pátrající po záhadě, z které se vyklube trestný čin) byl pro mě daleko větším sympaťákem (ač řešil spoustu podobných a smutných životních proher a nedorozumění) než depresivní Simo z ostrova Entry (první přečtená od Maye), a zrovna tak je to i s příběhem, ten Lewiský, vč. všech postav, mě přeci jen o nepatrný kousek zaujal víc než Entry, možná právě díky všem těm vedlejším nitkám, které se v příběhu odvíjely, jako je příběh o stáří a demenci, která ho provází, tedy příběh ztrácející se paměti a s ní i identity, ale taky příběh o životních rozhodnutích, která je třeba pořádně zvážit, protože ovlivní celý budoucí život, jako třeba, když děti mají děti, nebo o odpovědnosti, kterou rodiče dokážou na dítě navalit jak balvan, který pak vláčíte životem, tedy příběh o rodině a rodinné soudržnosti a odpovědnosti. Právě jsem tedy dočetla umně poskládanou mozaiku složenou ze všech těch spojení, která se po generace mezi krajinou a lidmi vytvořila, a já pocítila jejich sílu, a to se mi líbilo, to mě nejvíc zaujalo i poučilo.

NÁDHERA,120%. Opět jsem poslouchala audioknihu, protože ji celou doprávází úplně nádherná melodie. Hlas Jiřího Dvořáka se nádherně poslouchá. Asi nejvíce se mi líbilo myšlení a světlé okamžiky Joonyho, táty Marsaily, trpící demencí. Je to krásný román o životě lidí na hebridských ostrovech nyní a hlavně v minulosti. Tento druhý díl na mě hodně citově zapůsobil, a konec mě úplně rozbrečel. Tato kniha se mi líbila více, než Skála. Doporučuji všechny tyto díly vyslechnout audio, protože ta doprovodná hudba stojí za to. Časem se k této knize určitě jednou vrátím.