Stejný koncept jako u první knihy trilogie Lewis "Skála": střídání subjektivních vzpomínkových pasáží v ich formě a "současné" linie v er formě, jen s tím rozdílem, že svou retrospektivu tentokrát nevypráví Fin Macleod, ale zestárlý Tormod Macdonald - otec jeho dávné lásky Marsaili. Což v sobě skrývá docela zajímavý potenciál, protože Tormod trpí zhoršující se stařeckou demencí a neudrží tedy leckdy moč ani myšlenku. Jeho bloudění labyrintem vjemů, pocitů a slov tak přeskakuje po podivných oslích můstcích až k občasné surreálné absurditě. Jenomže Peter May, který prý vycházel z osobních zkušeností s vlastním nemocným otcem, není literární génius, nýbrž jen pilný televizní a knižní řemeslník - nejde tedy do důsledku, ale z chaosu mozkových synapsí se brzo přemístí do přehledně vyprávěných útržků minulosti. Tormodova postava se do nich příhodně noří tak důsledně, že je najednou téměř každou celou "svou" kapitolu vypráví zcela konzistentně a přímočaře. Stejně jako v předchozí knize nemá čtenář dostatek stop, aby mohl záhadu rozlousknout sám a hlavní indicie získá opět až na samotném konci. Díky obdobnému autorskému postupu si ale může snadněji spočítat roli určitých postav a událostí (ani zmínka nepadne nazmar), takže je přece jenom o krok dál než aktivně pátrající Fin, který se po odchodu od policie stává ve snaze pomoci Marsaili i jejich společnému synovi jakýmsi "soukromým detektivem". A podobně jako minule je na próze nakonec nejpůsobivější důsledně popisovaná atmosféra skotských Hebrid - tedy zejména jejich podnebí. Náladu totiž autor navozuje především líčením kvílení silného vichru, plivanců počínajícího deště (toto spojení v knize skutečně nejednou zazní) a přeskupujících se temně modrých mračen, jež zahalují ostrovy do pochmurného přítmí.

Hutná atmosféra, ze které není úniku. Temné a kruté. Pravda někdy překvapí. Opravdu si myslíte, že víte, kdo jste? Lahůdka, stejně jako předchozí díl Skála. Nemůžu se dočkat překladu třetího dílu The Chessman.