"Bylo zvláštní, jak v noci člověku připadají vlastní potíže nepřekonatelné. I ty nejpodružnější problémy čerpají ze tmy sílu." Mé první setkání s autorkou a islandskou literaturou vůbec. Musím přiznat, že jsem úvodní třetinu románu neprožívala kdovíjak intenzivně a v duchu jsem remcala, proč musí být solidní kriminálka (s originálně hnusnými způsoby vraždění) přibržďována nezáživným osobním životem postav, jejich podělanými vztahy, čísla by nebylo nutné pořád dokola opakovat, akorát mi motaly šišku... Jo, a taky jsem si hned napoprvé zapamatovala množství sourozenců, jejich pohlaví a podobné detaily; opravdu nekvituji s povděkem, když spisovatel považuje čtenáře za dementa, co ani pár minut neudrží myšlenku, proto je nezbytné mu informace průběžně připomínat. Tím končím s výčtem negativ, jelikož uplynulo zhruba sto stran a já zápletce docela podlehla. Vyšetřovatel Huldar mi ve své chybující lidské obyčejnosti začal být sympatický, psycholožka Freya nevadila, radioamatér Karl fascinoval podivínstvím, dítě se chovalo jako dítě, i vedlejší postavy měly něco do sebe. Pozornost si pouze pro sebe neuzurpoval žádný charakter, pátrání po vrahovi byla patřičně týmová práce, drobečky stop autorka trousila uvážlivě (ovšem s trochou bdělosti nebyl problém odhalit pachatele dlouho před policií), nic nepůsobilo přemrštěně nebo hloupě. Závěr mohl mít větší sílu, ale vzal to ďas, těším se, jaký magor bude řádit v Reykjavíku příště. 80%

Začátek vypadal zajímavý, příběh se pěkně rozjel. Ale postupně jsem se začala trochu nudit. Zdlouhavé, moc rozepisované.Konec to trochu napravil.I přesto skusím ještě další díl. Za mě 75%.