To jsem se zas jednou hezky pozvracel. Co to v těch skandinávcích je, že se vyžívají v detailních popisech toho, jakým způsobem může člověk ublížit bližnímu svému? Ale co už, ta večeře stejně chtěla ven. Niklas Natt och Dag odvedl kus práce, když dával dohromady materiály pro svou historickou fresku. Jenže při všem tom sběru opomněl fakt, že mu zápletka jako detektivka příliš nefunguje. Rozehrávka je ještě v mezích pravidel, kdy je nalezena mrtvola, představí se dvojice kriminalistů a následnému vyšetřování již zdánlivě nic nebrání v cestě. Právě tady však děj selhává. Historii zločinu totiž odhalujeme až skrze výpověď přímého účastníka, přičemž motivace - proč a k čemu došlo -, jsou nám vysvětleny zase ústy někoho jiného. Ze čtyř set stran má tak smysl pouhých sto, které jsou navíc vedeny autorovým úmyslem zápletku nějak, jakkoliv, dokončit - třeba i jinak, než přirozeným vývojem. A já se přitom těšil na detektivku, ne na zádumčivou tragédii, plnou explicitní a samoúčelné řezničiny.

Výborně napsaná a definitivně čtivá kniha, která ale není ani náhodou vhodná pro slabší povahy. Sestává ze čtyř částí, jak je již uvedeno v anotaci. Absolutně nejdrastičtější a nejbrutálnější je právě druhá část, ve které autor naprosto syrově a drsně popisuje, jak ke zmrzačení později nalezené mrtvoly přesně došlo. Z toho se mi fakt dělalo hodně špatně - a můj žaludek to (málem) nedal, přestože se považuji za celkem otrlou čtenářku - mám toho už dost načteno, takže mne jen tak rychle nic neskolí ;-). Ale tady jsem z popisovaných scén měla skoro noční můry... Ostatní tři části nejsou o moc lepší, pokud jde o styl života (nej)nižších vrstev, v 18. století a k tomu ve Švédsku to nejenže nebyl žádný med, ale podle mého názoru spíš neskutečná a nikdy nekončící hrůza. V samotném závěru se všechno, co bylo do té doby nejasné, spojí a vysvětlí. A myslím, že i čtenář se dočká nejednoho překvapení. Knihu bohužel doporučit nemohu, i když autor píše výborně, protože rozhodně není pro každého, a ani já se k ní hned tak brzy vracet nebudu.