V určitém úhlu pohledu se společnost určitě někam posouvá (kam...?), ale ve své podstatě je buď naprosto konstantní nebo byl Orwell vizionář. Uznejte, tato kniha vyšla roku 1936... "Většinu personálu tvořila ona ostřílená, poameričtělá sorta zaměstnanců 's tahem na branku', kterým není na světě nic svaté - kromě peněz. Měli i svůj cynický systém zásad. Veřejnost je stádo sviní a dělat reklamu je totéž co harašit klackem v kýblu s pomejemi." Netradiční kniha k zamyšlení, která mi sedla do nálady - obrazem společnosti i pěkně zachycenou atmosférou starého Londýna. A ano, má práce souvisí s kýblem s pomejemi...

Po „Farářově dceři" mi nejspíš bude připadat slabší každá Orwellova kniha, takže hvězdičky dávám s přihlédnutím k ní. Sama o sobě je však „Aspidistra" brilantní. V kategorii realistických, sociálně kritických románů, které nastiňují hlubší otázky o člověku, určitě patří k nejlepším dílům 20. století. I tady dovedl být Orwell životný, uvěřitelný, vtipný, nesalónně duchaplný, nepateticky humanistický. („Tak veliký, tak anglický, tak lidský", jak v knize říká snobská čtenářka. :D Ale jo, něco na tom je.) Jenom děj se mi oproti mé milované „Farářově dceři" zdál málo dynamický a prostředí mě tolik nezaujalo (a to jsem z branže). Gordon Comstok je o to tragičtější, čím je protivnější a malichernější. Alespoň já osobně jsem ho nesnášela od první stránky, i když to není plochá postava; trochu připomíná (anti)hrdinu Winstona z „1984". Jeho životní deviza – za vším hledej prachy – mu kazí život, protože funguje jako sebenaplňující proroctví. Nejhorší ale je, že jeho zvrácená logika má v sobě ždibec pravdy. (Nechceš se mnou spát, protože jsem chudý. – To není pravda! – Ale ano, kdybych měl peníze, mohli bychom se vzít, a kdybychom byli svoji, nemusela by ses bát otěhotnět. Tak vidíš.) Největší klad díla vidím v postavě Ravelstona. Orwell umí psát postavy zpropadeně dobře: věříte mu je, protože jako výborný pozorovatel umí podchytit esenciální drobnosti (typicky třeba řečové manýry) a protože se chovají jako lidé z masa a kostí. Ravelston – aristokratický komunista, jehož jemné šlechtictví duše ho táhne k dělníkům, aniž by jim rozuměl – je nejen uvěřitelný, ale také si člověka dovede získat. Tedy mě si dovedl získat. A jelikož Orwella čtu proto, abych se dozvěděla, co z inteligentního člověka udělá komunistu (v autorově případě trockistu), jsem spokojená. Ravelstona beru jako odpověď. * Gordon Ravelstonovi: „JAK by to vypadalo [za komunismu]? Nějak podobně jako v Huxleyho Konci civilisace, jen by to nebyla taková legrace. Čtyři hodiny denně v nějaké vzorové fabrice utahuješ šroubek číslo 6003. Pak ti ve společné kantýně naservírujou v svačinovém papíře tvůj příděl. Účastníš se skupinových výletů z hostelu Karla Marxe na chatu I. V. Lenina a zase zpátky. Na každým rohu je klinika, kde se budou zdarma provádět potraty. Svým způsobem to má dost do sebe. Akorát že o to nikdo nestojí." * „V tu chvíli cítila veškerou bezmoc a odpor, které žena cítí, když vidí abstraktní ideu vítězit nad zdravým rozumem." * „Američané jsou vždycky s každou zhůvěřilostí o krok napřed, ať je to zmrzlinový koktejl, mafiánské praktiky nebo teosofie.“