Tato kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence. Po úspěšné knize o českých exulantech 20. století Velikáni a malikáni napsal Ota Ulč knihu o svém přátelství s Josefem Škvoreckým na americkém kontinentu. Osobně se poznali teprve za mořem na Cornellově univerzitě v Ithace v roce 1969. Bylo to setkání náhodné, ale od začátku si náramně rozuměli, přestože mezi nimi byl podstatný rozdíl: „On byl mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula.“ Dalších čtyřicet let si byli nejbližšími přáteli a to platilo i o jejich rodinách. Josef Škvorecký žil v kanadském Torontu a Ota Ulč v americkém Binghamtonu, a tak nemohli být spolu denně v osobním styku. Vynahrazovali se to korespondencí, která je součástí této knihy. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Škvorecký pobídl Ulče, který se dostal do Ameriky o deset let dříve a publikoval anglicky, aby začal psát knihy zase česky, a to je přivedlo ke spolupráci na poli literatury. Pravidelně se navštěvovali a se svými rodinami se vydávali i na několikaměsíční cesty. Rádi si všímali podivuhodných zvláštností a možných nemožností, s kterými se dá šedivá skutečnost snadněji přežít, jak oba věřili. Sem patří i příběh, kdy Škvoreckému připisovali české feministky vytvoření slova harašení, ale jak v jednom svém článku Josef Škvorecký potvrdil, harašení vymyslel už dávno předtím Ota Ulč, který měl na své univerzitě s feministkami divoké zkušenosti. Vedle těchto zajímavých podrobností, o kterých autor s velkou chutí vypráví a zasazuje je do širších souvislostí, je jeho kniha nejlepším svědectvím o Škvoreckých, přináší nová fakta a přispívá k pochopení starých mýtů. Josef Škvorecký a Ota Ulč spolu prožili v Americe dvacet let v exilu a pak další dvě desetiletí po pádu železné opony, kdy se občas vraceli i do své domoviny. Sbližoval je český původ, univerzitní kariéra, vydávání českých knih, exilových časopisů, společné cesty, jejich manželky se celou dobu přátelily a Škvorecký byl kmotr Ulčova syna. O životě a díle Josefa Škvoreckého přináší autor zasvěcené a objevné informace, podložené společnými zážitky a korespondencí.