Žoldnéř 5. Pevnost

Konečně po delší pauze další Žoldnéř. Příběh je opět až hloupě jednoduchý, ale, na rovinu, příběh není to, čím tato série okouzluje. Proč to čtu je zřejmé z předchozích komentářů, je takový normální svět hrdinů, nestvůr, padouchů a polonahých krásek v nesnázích, vše nakresleno dech beroucí metodou, se smyslem pro detail, pohlcující čtenáře realisticky nerealistickou unikátní atmosférou. Je to trochu styl „meč a magie“, akorát místo prvoplánové magie je zde jakási středověká funkční pseudověda / technologie. Tenhle komiks nečtu kvůli geniální zápletce, šokujícímu rozuzlení, nebo nadčasovému příběhu, i když ten příběh vlastně svým způsobem nadčasový je – tak jednoduchý, že bude fungovat kdykoliv a kdekoliv. V tomto díle je obzvláštní důraz kladen na hrady a pevnosti, tedy pro všechny hradofily hvězda navíc.

Vicente Segrelles sa vymyká štandardným komiksovým tvorcom. Nikdy nechcel „niečo povedať“. O svete, o ľuďoch. Nie. Jeho svet, to bola technika. Vynálezy. Prístroje. Nástroje. Výkresy. Mechanizmy. Technológie. To, na akom princípe čo funguje, z akého materiálu je to vyrobené a ako sa to správa, ak je to skombinované s iným druhom materiálu. Dostatočným dôkazom toho je azda i to, že už sme v piatom dobrodružstve a stále máme k dispozícii len zopár dôležitých postáv a plus mínus zakaždým rovnaký typ zápletky (zlý alchymista Claust chce ovládnuť Zem večných oblakov, mnísi v čele so Žoldnierom mu v tom zabránia a ideálne je, aby sa všetko skončilo megavýbuchom, ktorý ale Claust prežije a utečie v ústrety ďalšiemu pokračovaniu). Za bežných okolností by mi to vadilo už pri dvojke, ale Segrelles je skrátka príliš geniálny ilustrátor na to, aby som si všímal také „prkotiny“, ako je scenár, alebo „nedajbože“ práca s vývojom postáv (či už ich charakterov, alebo vzťahov medzi nimi). Namiesto to si „iba“ užívam to, ako krásne je to namaľované.