Žltá ponorka

Dokonalý, téměř až hmatatelně zážitkový počin... miluju šmejdit mezi řádky tohoto islandského mistra, tušit nevyřčené a tiše si rozjímat o žití i nežití... symfonie slov, která dokáže s ryzí noblesou vyhloubit jámu tak moc hluboko do duše... bylo mi smutno... nekonečná fantazie malého ztraceného kluka v krutém světě dospělých kontra dospělácky bolestné hledání se v realitě života a těžkosti odpuštění. Je velmi osvěžující objevit v přehlceném labyrintu literatury opět něco, co dokáže rozvibrovat snad všechny smysly... navíc zpomaluje a žádá si plnou pozornost, což se stává v dnešní vybzikané době nesmírnou ctností.

Nojo, Stefanssón je génius. Nedá se nic dělat. Těžko se mi do knihy začítalo, než jsem pronikl do světa, který je jeden. Ten náš. A je jedno, jestli ho žijeme teď, nebo jsme ho žili před 40 lety jako malý kluk, nebo ho před tím žil někdo v Mezopotámii. Všichni lidé měli stejné principy podstaty života - to se ostatně dá probrat i s mrtvými, když za nimi zajdete na hřbitov a trochu s nimi poklábosíte. Oni Vám to rádi řeknou. A pak jsou osudová setkání, kdy se zabýváte Bohem a pak zjistíte, že jede vedle vašeho otce v autě a s sebou ještě veze Johnnyho Cashe, a že Bůh ho nutí zpívat námořnické odrhovačky. A nebo v londýnském parku potkáte živého Paula McCartneyho a chcete mu celou dobu říct, co pro Vás Beatles znamenalo, ale musíte si u toho uvědomit všechno, co Vás v životě potkalo a hlavně vzpomenout si, jak jste ten svět viděli jako malí. Jak jste osahávali svět a dozvídali se o něm a o sobě. A jak těžký byl ten vztah s otcem, když maminka zemřela, a co teprve pak s dívkami. Stesk, který knihou vane, je steskem lidstva od počátku věků do současnosti a není důvod, aby stesk Mezopotámců, který jsme převzali, nepokračoval další staletí. Z výše řečeného je vidět, že to působí jako nesnesitelný pelmel a "cochcárna". Není tomu tak. Je to mistrná sonda do života, do podstatných zákoutí života, očima kluka, který je dnes velký muž, ale přichází na to, že je neskonale sám. Že každý člověk je sám. Je nejprve sám a teprve pak jsou okolo ostatní. A tahle samota, v níž si ale budujeme vlastní svět, se svými pravidly, nás provází celý život a byla tady i před námi a bude i po nás. Stefanssón patrně velmi autobiograficky líčí své vnímání světa, odhaluje rozpory, na které přicházel jako kluk a já s ním naprosto souzním. Jakoby se mu podařilo drnknout na podstatnou strunu života, mluví o věcech nesamozřejmých zcela samozřejmě a tak čtenáře nepřekvapí, že když už se Bohovi znelíbil Johhny Cash, vymění ho za Simona a Garfunkela, případně za Roda Stewarta. Vynikajicí kniha, přesahující život autora, Islandu, oslovující kohokoliv na světě, kdo je vnímavý pro světy, které žijeme uvnitř a které procházejí námi i všemi 20 miliardami lidí, kteří jsou už mrtví. Klaním se, Mistře!