Lidské srdce

Jedna z nejkrásnějších trilogií, jaké jsem četla. Pan Stefánson má neuvěřitelný talent nejen k popisu atmosféry, ale hlavně k vyjádření myšlenek a pocitů. Je tu všechno: bouře, hory, láska, smrt, vánice, moře, smutek, modrá obloha. Kniha se nedá rychle číst, kniha se musí vychutnat. "Měl bys vědět, že slova mají na lidi vliv, hlavně když stojí černý na bílým. Vlastně do tebe nějakým způsobem vstoupí a nenechají tě v klidu. Není to snadný a člověk přitom musí žít svůj život a dělat jakoby nic." "Tresky, které celou zimu plavaly v hlubinách oceánů, daleko od lidského světa, a které byly tak šťastné, jak jen jim to chladná krev dovolila, nyní leží na otevřeném prostranství kolem Městysu rozpláclé, zbavené páteře i vnitřností a nasolené. Solené ryby, kam se podíváš. Mají tvar andělských křídel a písčiny jsou jimi poseté. Seshora vypadají jako pohřebiště andělů". "Neklid, který budí sluneční jas a pracovní shon, ho vyžene ven, kde ho čeká pachtění, rozčilování, dřina, solené ryby, a nekonečné nebe. Sotva kdo má čas prohodit pár slov a ti, kdo si alespoň na chvilku protáhnou záda a promačkají bolavý kříž, nestojí o to marnit čas hovorem s panem řídícím, který nemá co na práci, pokud by si ovšem nechtěl popovídat o solených treskách, o tom našem zhovadilém požehnání." "Je fakt, že srdce člověka má dvě komory, a proto je možné zároveň milovat dva lidi. Anatomie to umožňuje a někteří by řekli, že to přímo vyžaduje, zato svědomí a vědomí nám říká něco docela jiného, a všední život tak může být nesnesitelně těžký." " V jedné staré arabské knize o lékařství se píše, že srdce člověka se dělí na dvě komory - jedna se nazývá štěstí, druhá zoufalství. Čemu máme věřit?"

Už to vypadalo, že velké humanistické tradice evropské literatury (Rolland, Zweig, Čapek, ...) jsou nadobro za námi a zbývá buď jen knižní makulatura (čtená "jedním dechem"), nebo bezútěšné líčení (pseudo-)dramat, beznaděje, agrese. A najednou je zde autor ze země, která je od Evropy hodně vzdálená, která si bezútěšnost i bídu zakusila jak málekterá jiná, a přesto: oslava lidskosti, citovosti, houževnatosti se do literatury díky knihám pana J. K. Stefánssona vrátila. Nic tak lidského, krásného, čtivého a hlubokého, než nabízejí jeho slova, jinde nenacházím. Nobelův výbor, který právě při volbě laureátů v oblasti literatury v posledních letech docela tápe, by si už konečně - myslím si - měl přečíst jeho knihy, nebo alespoň mé komentáře k nim! :=)