Taky se vám stává, že ve vás kniha vyvolá najednou velké množství emocí? Znáte takové knihy, o kterých můžete opravdu říct: „Takových pocitů najednou, dlouho se mnou nic takhle nezamávalo.“ Za poslední dobu jsem přečetla mnoho knih, ale po včerejším zážitku musím říct, že většina z nich byla jen papír popsaný písmem. Byly to prostě jen další z nepřeberného množství knih, které si přečtete, řeknete si: „Fajn, na oddych dobrý, ale už po nich nikdy nesáhnu.“ Včera se mi konečně dostalo do rukou pokračování knihy Než jsem tě poznala. Na titul Život po tobě jsem se těšila od chvíle, kdy jsem zjistila, že v Čechách vyjde. Byla jsem přímo nadšená, jelikož Než jsem tě poznala byla právě jedna z mála knih, která se mnou opravdu pocitově „zacloumala“. Když se však objevila anotace ke knize, vystřídal nadšení vztek. Absolutně se mi nelíbilo, jak by měl příběh pokračovat. Stále jsem doufala v zázrak, že to bude jinak a najednou si v anotaci naznačují pravý opak. Byla jsem zklamaná, ale řekla jsem si, že knize prostě dát šanci musím, už jen kvůli tomu, že první díl byl nezapomenutelný. A víte co? Knihu jsem přelouskala prakticky za noc a takových emocí, to už jsem opravdu dlouho nezažila. Naštvání, těšení se, smutek, strach, smích, štěstí, pocit tíhy, pocit bezpečí, pocit naděje… Přesně tohle všechno ve mně kniha vyvolávala. Nejdřív jste naštvaní, protože víte, že to neskončí podle toho, jak chcete. Následně se začtete a jste smutní, protože je to smutné. Přijde okamžik, kdy s hlavní hrdinkou trnete ve strachu a najednou jste vy ta hrdinka a prožíváte všechno, co prožívá ona. A náhle kniha končí a vy jí stále držíte v rukou, díváte se na ní a… nevíte, co říct, protože slova na to nestačí. Přemýšlíte o životě hrdinky, o svém životě a nakonec z vás vypadne: vau. Nic jiného, jelikož se ve vás v té chvíli nahromadilo tolik pocitů, že nevíte, jestli se máte začít smát, nebo se každou chvíli rozbrečíte, máte nutkání začít číst knihu znovu, ale víte, že i tak byste na konci řekli prostě jen vau. Vím, že se ke knize ještě určitě vrátím a doufám, že časem objevím další takovou knihu, která mi připraví přesně takový zážitek jako Jojo Moyes ve své knize Život po tobě.

Mé srdce patří navždy Willovi, a zůstává nadále s Lou ať už se její život ubírá kamkoli. Miluju ten příběh, možná nedosáhl kvalit prvního dílů - dle některých. Ale proč je rozdělovat. Tohle je život. Will naučil Lou milovat a všichni jsem si mysleli, že ji i ukázal jak správně žít a ono....? Vím, že ji budu číst zase znova. Vím, že si vždycky přečtu obě dvě za sebou. Vím tě střeštěná Louisa má i nadále mé srdce! Brečela jsem, smála se jak měsíček na hnoji nadávala a říkala NE, NE, NE - copak to nevidíš? a pak zase plakala jak hloupá. JOJO MOYES, DÍKY ZA TEBE, DÍKY TI, ŽE V MÉM SVĚTĚ EXITUJÍ TAK ÚŽASNÉ PŘÍBĚHY JAKO TEN LOU!