Přiznám se, že pokud bych knihu nedostala jako dárek od Ježíška....nečetla bych ji. Myslím, že příběh Lou a Willa byl uzavřený, byl tak jedinečný, silný, že se nedá na něj navázat a přebít ho dalším silným příběhem. Jenže....ono to o tom vůbec není. Jojo M. se povedlo s velkým citem, lehkostí a bez zbytečného sentimentu navázat na to, co bylo potom a zachytit tak věrohodně Louisin vývoj, hledání sebe sama, její uzdravování. A my jsme spolu s ní mohli být smutní, brečet, mohli se radovat, mnohdy se i zasmát a posléze znovu začít žít. A ty nové postavy byly úžasně napsané !!! Osobně si ale myslím, že být kniha jako úplně samostatný kousek, nezatížený minulostí ,,Než jsem tě poznala", její hodnocení by dopadlo o mnoho lépe.

Musím se přiznat, že nejprve mne vyděsilo, když jsem se dozvěděla o pokračování knihy Než jsem tě poznala. Přišla mi totiž tak silně definitivní, že jsem si nedovedla představit pokračování, které by mělo smysl. Postupně jsem v sobě měnila názor, aniž bych tuto knihu četla. Uvědomila jsem si, že smrtí blízkého člověka nekončí život těch, co mu byli blízko....a že rozhodnutí zemřít se netýká a nepoznamená svou konečností jen toho, který toto rozhodnutí udělal. Pokud se autorce podaří zachytit tuto atmosféru v životech těch, "kteří zbyli", pak by to smysl dávalo. Dnes jsem dočetla Život po tobě. Podařilo se jí to - již první slova vykreslila obraz baru - ona ten dar slov má, že přímo vidíme a cítíme to, co se popisuje. A smysl tohoto románu je pro mne ve vyznění srovnatelný, pokud ne ještě silnější, než první kniha. Život pokračuje, i když jste jako kobliha s dírou uvnitř ( krásné přirovnání a že jich tam je!) Jsem vděčná autorce za živé, a hluboce pravdivě lidské zpracování všech osudů. Z vedlejších postav se mi osobně moc líbil přístup maminky - žena ve středním věku s dospělými dětmi, která si uvědomí, že to, co naplňovalo její dny ji už nenaplňuje tak, aby cítila, že žije i ona. Jsem opravdu ráda, že autorka to pokračování napsala !