Taková škoda... Škoda času, papíru, těšení se. Myslím si, že taková osobnost, jakou byl Olbram Zoubek, by dokázala předat tolik cenných myšlenek a inspirace - kdyby byl ale správně, citlivě a podnětně dotazován. Otázky, které mu autorka kladla, podle mě absolutně neodpovídaly ani formě, kterou si zvolila, tedy knize věnované rozhovorům s jedinou osobností, kde bych tedy čekala, že se skrze ony otázky dostane hlouběji a blíž k osobnosti pana Zoubka, ani oné konkrétní vybrané osobnosti kterou si zvolila. Cítila jsem se, jako bych četla rozhovor v páteční příloze Lidových novin - otázky byly plytké, autorka se příliš nesnažila odpovědi dále rozvíjet. Čtenář se dozví něco málo spíš o historii naší země než o prožitcích pana Zoubka, o jeho múzách, radostech, starostech, vztazích... Srovnávám například s knihou Stopy Adrieny Šimotové, ve které se umělkyni Karel Hvížďala opravdu přiblížil.

Kniha je čtivá. Dozvěděl jsem se z ní mnoho informací o životě Olbrama Zoubka. Před koupí a přečtení této knihy, jsem o panu Zoubkovi mnoho nevěděl. Po návštěvě zámeckého sklepení v Litomyšli, kde se nachází stála výstava Zoubkových soch, jsem si jeho sochy oblíbil natolik, že jsem byl rozhodnutý, že se musím o autorovi a jeho tvorbě dozvědět více. Knihu jsem přečetl rychle, ale už teď vím, že se k ní budu znovu vracet.