Terezko, vrať se!

Tohle jsem si přečíst musela, prostě musela ...Připravovala jsem se na četbu této útlé knihy několik měsíců a stejně jsem ji skoro celou proplakala. Přečtete ji za pár hodin, nezapomenete na ni nikdy. Stejně jako na ty milované, chytré, dychtivé, laskavé mladé lidi, kterým osud nedopřál své sny a přání naplnit. Silné čtení, bolestné a velmi emotivní, které napsal život. Ne, není vždy spravedlivý, přesto se musíte zvednout a najít sílu a naději jít dál.

Stojíš vedle ní – na studené nemocniční chodbě, v nejistotě, v modlitbě, v tichu. v zoufalé snaze udržet si naději ve chvíli, kdy je její dcera po TÉ střelbě mezi životem a smrtí. Stojíš vedle ní – ve strachu, v bezmoci, v čekání, a přemýšlíš, jak se udržela nad vodou? Matka, co se snažila přežít, překonat chvíle, které žádný rodič si nechce ani představit. V mnoha pasážích cítíš tak syrovou bolest, že přemýšlíš, jestli tohle jde vydržet, ale pak ucítíš i obrovskou lásku a víru, že blízkost – být u ní, být si nablízku – může vrátit zpátky k životu. Mezi řádky objevuješ právě tu naději, a taky vděčnost zdravotníkům, i přátelům a všem, kteří dokázali být nablízku, když se svět rozpadal. Tahle matka nikoho nesoudí, spíš nechává čtenáře jen chvíli stát vedle ní – a právě tím hluboce zasahuje asi každého, kdo její deník čte. Ne kvůli samotné tragédii, ale kvůli obyčejné lidské zranitelnosti, kterou v sobě nese.