Živí mrtví Není úniku

Přestože první třetina působí dojmem, že dějově bude čtrnáctý díl Živých mrtvých poměrně slabota, obrat událostí čtenáře hodně rychle vyvedou z omylu. A ačkoli mi opětovně vadily hrátky Roberta Kirkmana s psychologií, kdy nechává protagonisty chovat se tak, jak se mu zrovna hodí do krámu, což má za následek, otravné slovní výlevy, které se k dané postavě moc nehodí, konec je tak nádherně heroický, že prostě nelze jinak než celou knihu pochválit. Ona se totiž zápletka od určitého okamžiku zvrtne do jednoduchého módu „přežije jen ten, kdo zabije víc zombíků“ a najednou zas není vůbec nic jistého, protože se umírá jak na běžícím pásu. Navíc na fanoušky čeká zvrat natolik nečekaný, že nejednomu poklesne čelist, případně chytne tik do oka. Sice asi důsledky nebudou tak fatální, jak se dle závěru zdá, protože nás čeká ještě pěkná řádka knih, ale přesto se nemůžu ubránit obdivnému hvízdnutí. Tohle na sérii miluju vlastně nejvíc – skutečnost, že stát se může cokoliv. Takže hurá na pokračování…

Přijde mi, že tohle je asi zatím jeden z nejbrutálnějších dílů, co se týká nejen množství útočících zombíků v jedné várce, ale také co do počtu zraněných, mrtvých a vůbec škod. Naše parta už byla v mnoha úzkých, ale tady to eskaluje dost výrazně oproti třeba jiným předchozím svazkům. To emocionální trauma, s nímž se postavy nevyhnutelně musí potýkat, se tu též dost výrazně nabaluje. A naše postavy tak musí o to víc balancovat na pomyslné hraně mezi tím "být milosrdným člověkem" a "být netvorem, co vědomě ubližuje". Tohle dost rozproudilo vody a jsem zvědavá, co bude v dalším díle a kam dál se tohle může ještě posouvat. Ta otázka, zda budou mít naše postavy ještě někdy klid a budou moct žít aspoň trochu normálním životem, tu vyznívá o dost silněji. A naděje na pozitivní odpověď v nedohlednu.