Ze světa lesních samot

Jedno z témat čtenářské výzvy 2019 mě přivedlo ke Karlu Klostermannovi. Vybral jsem si tento román ze Šumavy v době, kdy život v této oblasti rozhodně nebyl jednoduchý a Šumava byla oblastí temných staletých nekonečných lesů, střídaných loukami a bezednými rašeliništi, kde se odehrávaly nekončící souboje mezi pytláky a lesníky, kteří hájili povětšinou knížecí majetek. Má to spád, autor se příliš nevěnuje nějakým sentimentálním popisům toho či onoho, čtenáře to vtáhne do děje, skoro jako by tam byl, skoro vidíme ty hluboké lesy se staletými smrky, zasněžené zimní pláně nebo třeba mlhy nad rašeliništi. Nicméně mi to tak trochu připadalo, že to hlavně v první půlce dějově skáče tak trochu od jednoho střípku ke druhému a nejak to postrádá nějakou hlavní dějovou linku, která by první půlku knihy držela dějově pohromadě. Měl jsem trochu obavu z Klostermannova jazyka, přece jenom od napsání knihy uplynulo už skoro 130 let. Měl jsem však vydání z r. 2017, které je gramaticky upraveno dle dnešních zvyklostí, proto jazyk vyprávění není nikterak archaický. Možná je to dobře, možná jsem se okradl o jistou část kouzla románu ze staré Šumavy, těžko říct. Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, ale nějak (sám nevím proč) to ve mně nevyvolalo momentální nutkavou potřebu pídit se po autorových dalších knihách. Ale třeba se mi ro rozleží v hlavě a po čase zkusím nějakou další. Poctivé 4 * nakonec dám, i za ten závěrečný popis oné velké vichřice, která prakticky starou Šumavu vymazala z mapy a navždy změnila její tvář.

Opravdu jsem nečekala, že knihy od K. Klostermanna by mohly být až tak čtivé.. Až jsem někde narazila na pochvalnou recenzi a rozhodla se, že si od něj zkrátka něco přečtu. Ze světa lesních samot jsem víceméně náhodou vybrala v knihovně z police a přečetla nadšeně za dva dny. Styl, jakým je kniha psaná, je opravdu čtivý. Děj je poutavý, i v té šumavské nudné, těžké zimě, stále postupuje dál. Stejně zajímavé jsou i popisy přírody a živlů. Život v těchto končinách byl ale opravdu těžký, takže se nejedná o lehkou zábavnou četbu, ale o popis života v těch nejodlehlejších krajích Šumavy v druhé polovině 19. století, což byla docela síla. Až po přečtení jsem si jako bonus uvědomila, že se mi kniha hodí i do výzvy :-) A vlastně by se dala použít hned na několik témat.

Karel Klostermann patří k autorům, které má moc ráda moje babička. A tak mě kvůli ní, ale také kvůli zmínce v jiné knize Miloslava Nevrlého (v Nejkrásnější sbírce píše, že pro něj tato kniha byla zásadní), napadlo, že se do románu také pustím. A musím říct, že mě kniha nezklamala - pohraničí miluju, záhadné končiny s těžkou historií na "koncích" republiky ve mně vyvolávají tajemné a přitažlivé chvění. Obtížnost a až syrová tvrdost tehdejšího žití mě až překvapila, i když se něco podobného dalo čekat. Zarazila mě nesnášenlivost vůči "Bavorákům" (myslela jsem, že tato averze vznikla až po válkách), ale i "shovívavost" vůči zabíjení pytláků... V hlavě mi také utkvěl jeden z románových výroků, jakési stýskání, že Šumava už nebude nikdy jako dříve... A tak si říkám, že je asi údělem každé generace postesknout si, že něco nebude jako dřív... co by asi řekli Šumaváci Karla Klostermanna na dnešní Šumavu? A co my bychom řekli o té, co bude za několik desítek let?

Jedno z témat čtenářské výzvy 2019 mě přivedlo ke Karlu Klostermannovi. Vybral jsem si tento román ze Šumavy v době, kdy život v této oblasti rozhodně nebyl jednoduchý a Šumava byla oblastí temných staletých nekonečných lesů, střídaných loukami a bezednými rašeliništi, kde se odehrávaly nekončící souboje mezi pytláky a lesníky, kteří hájili povětšinou knížecí majetek. Má to spád, autor se příliš nevěnuje nějakým sentimentálním popisům toho či onoho, čtenáře to vtáhne do děje, skoro jako by tam byl, skoro vidíme ty hluboké lesy se staletými smrky, zasněžené zimní pláně nebo třeba mlhy nad rašeliništi. Nicméně mi to tak trochu připadalo, že to hlavně v první půlce dějově skáče tak trochu od jednoho střípku ke druhému a nejak to postrádá nějakou hlavní dějovou linku, která by první půlku knihy držela dějově pohromadě. Měl jsem trochu obavu z Klostermannova jazyka, přece jenom od napsání knihy uplynulo už skoro 130 let. Měl jsem však vydání z r. 2017, které je gramaticky upraveno dle dnešních zvyklostí, proto jazyk vyprávění není nikterak archaický. Možná je to dobře, možná jsem se okradl o jistou část kouzla románu ze staré Šumavy, těžko říct. Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, ale nějak (sám nevím proč) to ve mně nevyvolalo momentální nutkavou potřebu pídit se po autorových dalších knihách. Ale třeba se mi ro rozleží v hlavě a po čase zkusím nějakou další. Poctivé 4 * nakonec dám, i za ten závěrečný popis oné velké vichřice, která prakticky starou Šumavu vymazala z mapy a navždy změnila její tvář.

Opravdu jsem nečekala, že knihy od K. Klostermanna by mohly být až tak čtivé.. Až jsem někde narazila na pochvalnou recenzi a rozhodla se, že si od něj zkrátka něco přečtu. Ze světa lesních samot jsem víceméně náhodou vybrala v knihovně z police a přečetla nadšeně za dva dny. Styl, jakým je kniha psaná, je opravdu čtivý. Děj je poutavý, i v té šumavské nudné, těžké zimě, stále postupuje dál. Stejně zajímavé jsou i popisy přírody a živlů. Život v těchto končinách byl ale opravdu těžký, takže se nejedná o lehkou zábavnou četbu, ale o popis života v těch nejodlehlejších krajích Šumavy v druhé polovině 19. století, což byla docela síla. Až po přečtení jsem si jako bonus uvědomila, že se mi kniha hodí i do výzvy :-) A vlastně by se dala použít hned na několik témat.

Opět jsem se podívala na dřívější těžký život lidí na Šumavě, která jim dávala obživu ale také často brala. Ocitáme se v zastrčené osadě blízko hranic, kde sledujeme osudy revírníka, jeho pomocníka a hajného. Jedná se o krásný a divoký, ale také poměrně chudý kraj, kde kromě dřevařství se někteří živí pytláctvím, a tak často dochází ke střetům. Zima tu přichází brzy a je dlouhá, chybný krok může znamenat smrt a doktor je den chůze daleko, přesto ti, co tu vyrostli, mají tenhle kousek země moc rádi a žijí se zdejší přírodou pospolu. Karel Klostermann uměl přírodu Šumavy moc krásně popsat, dokonce mám podle jeho knih už naplánováno pár tras, až se někdy na Šumavu dostanu. :)