Uf, to ale bylo drama nebývalých rozměrů: všechny špatné lidské vlastnosti vyšly na povrch, spikly se a zahubily nakonec celé prosperující podnikání majitelů šumavských hutí, a ne jedněch. Hodný pan hrabě, uprchlík z napoleonské Francie, si tady našel manželku a založil prosperující podnik na hranici s Bavorskem. Jenže od chvíle, kdy jeho čtyři děti dospívaly, začaly problémy. Dcery si našly nevhodné manžely, volnost ve výběru se hrubě nevyplatila celé rodině, netrpěly jen ony. A pak stačil už jen "věrný" rodinný přítel, který jako cizopasník kul dlouhé desítky let podlé plány, a ty dokonaly zbytek. Obsahově dost hrozné čtení, zejména s přihlédnutím k tomu, že leccos bylo autobiografické. Napsáno na sklonku 19. století, o době o pár desítek let dříve, zcela jiné poměry politické, vojenské, podnikatelské, mezinárodní, ale lidská nátura se nemění ani za mák. "Prchlivec, byť srdce dobrého, ve hněvu svém zasazuje rány, které zůstavují palčivé jizvy; prchlivec se vemlouvá do svého hněvu a hněv jeho stává se čím dále trvalejší; zdá se, že cítě vinu svou, přenáší trpkost myšlenek svých na svou oběť, zvláště je-li mu stále na očích; hledá omluvu a nalézá ji, řka sobě, že oběť jeho je vinna vším." (s. 148/9) Po šumavských krásách ani památky - pár popisů přírody spíš melancholických až temných, rozhodně nepříjemných a sekundujících pesimistickému ději. A k tomu ještě ohavné (nesporně velmi moderní) ilustrace v posledním vydání (2020), jinak s přiměřeně upraveným jazykem (a bez překlepů).